BLOODY REVENGE || 29. Kapitola

26. června 2013 v 19:58 | Lady Rosana |  BLOODY REVENGE

29. Kapitola

AUTOR: LussyNda ŽÁNR: fantasy

ROSE POV:

Nevím jak dlouho jsem běžela dokud jsem necítila, že moje ruce a kolena se dotýkají chladné, špinavé hlíny.
Přerývaně jsem dýchala a začala jsem se ohlížet kolem dokonala. Byla jsem v nějakém lese a absolutně jsem nevěděla, kde nebo kterým směrem bych se měla vydat k Ivanovu sídlu.
Všechno se v jedné sekundě porouchalo, ani v kůži strigoje nebudu mít chvíli klid. Na obličej mi začalo dopadat něco mokrého a mě teprve teď došlo, že silně prší.
Chvíli jsem ještě seděla na studené zemi, než jsem se konečně vyškrábala na nohy a pokračovala v cestě.
Začala jsem být pěkně unavená a zvláštní bylo, že jsem ani nevěděla jestli je to pro strigoje normální tohle. Zvlášť když jsem od rána nic nejedla, ale na druhou stranu mi zase nebylo až tak špatně, tedy pokud nepočítám to jak mi hořel krk bolestí.
Netušila jsem, co budu teď dělat. U Ivana jsem měla nějakou jistotu, ale teď jsem na to sama.
Bylo nejhorší nevědět, co bych měla dělat nebo kam jít. Možná by bylo prostě nejlepší zmizet z povrchu zemského nebo rovnou ze světa. Všem by se ulevilo a mě nejvíc.
Pokračovala jsem dál v cestě aniž bych nevěděla kam jde, když jsem najednou viděla nějakou osobu. Povzdechl jsem si a vydala se k ní, byla to má první příležitost po takové době se opět najíst.
Pomalu jsem se k ní přiblížila a pak se kolem ní prohnala jako černý stín. Jak jsem předpokládala vyděsilo jí to. Normálně bych si s ní hrála jako kočka s myší, ale dnes jsem neměla na hru náladu.
Jediné co jsem potřebovala bylo ukojit tu hroznou bolest a žízeň co jsem pociťovala v krk.
Vyrazila jsem k ní a zakousla jsem se jí do krku a sála blahodárnou tekutinu.
Její krev se mi rozlívala v ústech a konečně tišila tu zatracenou bolest, až po ní nezbylo nic.
Odhodila jsem tělo dívky stranou a rukou jsem si utřela ústa, když jsem viděla přede mnou stát Dimitrie.
Nejdřív jsem myslela, že mě sleduje, ale jak jsem viděla jeho oči věděla jsem, že se mi jen zdá.
"Nech mě nepokoji." Vydechla jsem a dala se zase na cestu.
"Přede mnou se neschováš a ty to víš?" slyšela jsem za sebou jeho hlas.
"Nech mě na pokoji." Odpověděla jsem mu znovu, chtěla jsem klid. Chtěla jsem konečně mít klid od všech lidí z mé minulosti.
"Ty víš, že ode mě nemůžeš jen tak utéct. Víš sama moc dobře, že mě potřebuješ." Vydechl mi Dimitrijův hlas skoro u ucha. "Vždycky jsi mě potřebovala."
"Ale teď už ne." Běžela jsem dál.
Slyšela jsem jak se zasmál. "Mě se zbavíš jednou jedinou věcí, ale sama dobře víš, že na to nemáš odvahu." Zašeptal. Otočila jsem se na něj a podívala se mu do jeho rudých očí.
"Co je ta věc, abych se osvobodila … Od všech." Zeptala jsem se ho a on se jen usmál.
"Je jen jedno místo, kde můžeš konečně najít klid." Usmál se.
"Kde?" vydechla jsem, když se ke mně přiblížil a přejel mi rukou po tváři.
"Povedu tě." Zašeptal mi do ucha, ale když jsem otevřela oči byl pryč.
"Sakra další přelud." Vydechla jsem a dala se zase do pohybu.
Za tu dobu co jsem bylo na útěku, počasí bylo čím dál horší a horší. Silně pršelo a vítr ohýbal větve stromů, ale mě nějaké počasí bylo naprosto ukradené. Chtěla jsem jen jedno. Zapomenout.
Zapomenout na všechnu bolest, kterou jsem cítila a která mě pomalu ze vnitř mého srdce zabíjela.
Nevím proč, ale najednou jsem v té tmě viděla tváře. A ne jen tak ledajaké tváře, bylo tváře mých obětí. Všechno se ke mně začalo vracet.
Dívali se na mě s výčitkami v očích a křičeli na mě. Křičeli na mě stejně jako tenkrát Dimitri,když jsem ho vídávala jako přízrak, ale tihle?
Byli tisíckrát horší. Najednou jsem měla pocit, jako by se moje hlava rozskočila a já nemohla dýchat.
Bylo to skoro jako jsem byla v kruhu plamenů před několika hodinami a pomalu se dusila kouřem a plameny, které tak nehorázně boleli, ale tohle nebyli plameny.
Tohle bylo něco úplně jiného. Byla to bolest, kterou jsem způsobila já všem těm lidem, kteří byli teď všude kolem mě.
Můj zrak a všechno bylo rozostřené, že jsem ani skoro nevěděla kam jdu.
Pomalu jsem začala ztrácet trpělivost, najednou jsem se zastavila, chytila se za vlasy. "TAK DOST!!!" Zařvala jsem do noci.
A jako by blesk uhodil, všechny hlasy byli najednou pryč. Pomalu jsem otevřela oči a nic jsem neviděla, žádné přízraky, co mě, ale překvapilo, bylo místo, kde jsem se ocitla.
Most.
Most, na kterém měl Dimitri umřít. Most na kterém se rozhodovala naše společná budoucnost a on si vybral špatně.
"To je to místo." Ozval se hlas vedle mě. Podívala jsem se do červených Dimitrijových očích. "Chceš, aby to všechno skončilo?" Zeptal se mě. "Tak to skonči. Tady máš možnost." Vydechl mi do ucha. Polkla jsem. Věděla jsem přesně co má na mysli. Váhavě jsem udělala několik kroků než jsem konečně našla odvahu opravdu vkročit na tento most.
Všechno vypadalo stejně jako tenkrát. Dokonce i ten zatracený déšť už povolil a dokonce po chvíli už úplně ustal, jediné co zůstávalo byl vítr.
Došla jsem až k zábradlí mostu a stiskla chladné dřevo ve svých rukách. Dívala jsem se dolů do temné vody, která v sobě nesla několik vzpomínek. Měla jsem to tenkrát ukončit.
Měla jsem skočit za ním a ukončit tak svůj život.
Vždyť co mě čekalo pak??? Zklamání a bolest.
Zavřela jsem oči a dala jednu nohu na spodní hranu mostu. Věděla jsem, že skok dolů mě nezabije, ale slunce, které má vyjít ano. Vítr si pohrával s mými dlouhými vlasy a bičoval jimi kolem mého obličeje.
Všechno se zdálo tak daleko a najednou jsem se cítila volná. Konečně pomyslela jsem si, než jsem slyšela ten hlas.
"Roza…" vydechl hlas za mnou. Ne tentokrát už ne. Proč mě ty přízraky nemůžou nechat být. "Roza.. Prosím." Vydechl znovu ten hlas. Pomalu jsem otevřela oči a otočila jsem se.
V tu chvíli jsem se střetla s pohledem Dimitrie a mé oči se rozšířili.
Přede mnou stál Dimitri v celé své kráse. Stejně jako tenkrát. Jeho hnědé oči plály láskou a bolestí.
"Dimitri." Vydechla jsem potichu a byla jsem přesvědčená, že mě ani nemohl slyšet.
"Roza…" vydechl znovu a udělal ke mně několik kroků. Udělala jsem asi dva kroky do zadu a narazila na zábradlí. SAKRA. Pomyslela jsem si. "Roza." Vydechl když se zastavil v pohybu. "Roza vrať se k nám domů." Vydechl a díval se ně mě. Chtěla jsem něco říct, když jsem vedle sebe znovu viděla stín strigoje Dimitrie.
"Chce tě jen oklamat. Vždy to udělal. O tebe mu nejde. Nikdy mu nešlo a to přece víš." Vydechl mi do ucha. "Možná je lepší způsob jak se ho zbavit." Řekl hlas strigoje těsně vedle mého ucha. "Zabij ho. Zabij ho a budeš volná." Vydechl.
"Roza prosím… pojď zpátky všechno vyřešíme a bude to takové jaké to bylo." Prosil dál dimitri.
"Ne.." vydechla jsem zakroutila jsem hlavou.
"Roza.." vydechl.
"Zabij ho." Ozývalo se mi v hlavě pořád a pořád dokola až to opravdu začínalo být neúnosné.
"Ne.." vydechla jsem bolestí, ale hlasy stále neustávali.
"Roza prosím. Vím jak ti pomoct, ale musíš jít semnou." Vydechl a natáhl ruku. Nevěděla jsem co dělat hlas strigojího Dimitrie se mi stále ozýval v hlavě a pravý Dimitri mě k sobě táhnul. Nakonec jsem se vzdala a udělala dva kroky k Dimitrijovi, když se ozval hlas, po kterém mi přeběhl mráz po zádech.
"Ale, Ale, ale. Jestlipak to není náš bývali strigoj Dimitri Belikov a jeho bývala krvavá děvka a nyní strigojská děvka Rosemarie Hathaway. Dlouho jsme se neviděli." Vydechl hlas.
© LussyNda || http://dark-shadows-of-roses.blog.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama