SECRET || 1. Kapitola: Začátek něčeho nového

26. června 2013 v 18:01 | Lady Rosana |  SECRET

1. Kapitola: Začátek něčeho nového

AUTOR: LussyNda ŽÁNR: fantasy


Zajímalo by mě jak jsem se dostala do toho, že se můj život obrátil v naprosté peklo.
Kde jsem udělala chybu???
Měla jsem všechno do detailu naplánované, když jsem vymýšlela plán na ZÁCHRANU DIMITRIJE.
Všechno klapalo. Dobře možná, že když jsem zjistila jaké nebezpečí by Lisse tou záchranou hrozilo chtěla jsem vycouvat, ale to je vedlejší.
Důležité je to, že to já jsem našla způsob jak změnit Strigoje zpátky na Dhampíra o já jsem vymyslela jak se dostat k bratrovi Victora Daškova a že jsem proto obětovala dost.
Kdyby na to někdo přišel rozhodně bych byla obviněná z velezrady proti královně a dvoru, ale jediné co mě tehdy zajímalo byl Dimitrij.
Ten byl mojí hlavní prioritou a vždycky bude, ale poté co mu Lissa probodla srdce kůlem se ke mně otočil zády. A já nechápu proč. Co jsem udělala tak špatného abych si od něj zasloužila takové jednání.
A teď sedím na lavičce a dívám se na zástup lidí, kteří se přišli podívat na přeměněného strigoje zpátky na Dhampíra. Vážně by mě zajímalo jestli jim to není trapné.
Z dálky vidím Dimitrije a Lissu, která seděla vedle něho a držela ho za ruku. Jak bych ráda teď byla na jejím místě po boku Dimitrije.
Povzdechnu si. Sakra co má Lissa co já nemám???
Pomyslím si a všimnu si jak Lissa se na mě podívala a prostřednictvím pouta cítím její zmatenost.
Podívám se mimo. Sakra proč mi tohle dělají.
"Víš, že je neslušné zírat." Řekne hlas vedle mě. Otočím hlavu a podívám se na Christiana, který má na tváři zmožený výraz. "A žárlivost mezi přáteli taky není dovolena." Řekne v žertu, ale mě vážně do smíchu není.
"HahaHa." Řeknu jen a podívám se na svoje ruce, které se nějak podezřele třesou.
Christian se zamračí a sedne si vedle mě. "Ale no tak já to nemyslel zle. Vadí mi to stejně jako tobě, ale nic s tím nenadělám. Lissa se jen snaží mu pomoct a ty to víš. Neměla by si být na ní naštvaná." Řekne a chytne mě za ruku.
Podívám se na něj. "Ale vždyť já nejsem naštvaná na ní." Vydechnu. "Vím, že nemůže za to jak se ke mně chová."
"Vážně? Tak proč se jí straníš?" zeptá se mě. "Proč s ní nemluvíš? Od té doby co ti Dimitrij řekl to co řekl s nikým z nás nemluvíš. Rozešla si se i s Adrianem." Pronese a pořád se na mě dívá. "Podívej já vím, že je to pro tebe těžké. Vím, že si zraněná, ale neměla by si odhánět lidi, kterým na tobě záleží a mají tě rádi." Řekne a já se sarkasticky zasměju.
"Prosím tě nehraj si tu na mého nejlepšího kamaráda oba dva moc dobře víme jak to je." Řeknu a podívám se na něj. "Je ti úplně jedno co by se semnou stalo." Pronesu ledově a prostřednictvím pouta cítím Lissynu zmatenost a něčí silný pohled na mě.
"Tak to není." Řekne Christian. Podívám se směrem k davu, který se rozestoupil a vidím jak Lissa mluví s Hansem a pak jde i s Dimitrijem pomalu k nám "Rose poslouchej…." Začne, ale já přeruším a podívám se na něj.
"Ne!!" vykřiknu na něj. "Víš co už mám toho dost!!!" utrhnu se. "Mám dost toho jak se všichni o mě staráte jako by mě něco bylo." Řeknu a cítím jak Lissa panikaří. "Mám dost toho jak se tady všichni ke mně jednáte. Semnou sakra nemusíš jednat v rukavičkách ani semnou jednat jako bych byla blázen protože nejsem!!! A zvládnu to sama. Jako vždycky a víš co dej mi pokoj." Řeknu otočím se a rychle odejdu.
"Rose..!!!" slyším Lissu ještě křičet a díky poutu cítím jak je zmatená a nechápe moje chování.
Jasně jí se to dobře nechápe její přítel jí totiž neodkopl jako prašivého psa a neodmítá jí vidět.
Povzdechnu si. Mám už toho plné zuby jak se o mě všichni starají. Já vím, že to myslí dobře, ale už mě to unavuje. Kdyby tak svojí starost převedli k užitečnějším věcem než mě jen a jen pozorovali.
Povzdechnu si znovu asi bych měla tu zlost co mám v sobě trochu usměrnit. A proto jdu k nám domů převléknu se do běžeckého oblečení. Vezmu si láhev s vodou a IPOD a rozeběhnu se k zalesněné části královského dvora.
Od té doby co jsme se sem přestěhovali jsem zjistila, že se tu dá dobře běhat. Klidný lesní vzduch mě vždycky dokázal perfektně uklidnit a odreagovat a to je přesně co potřebuji.
Nepotřebuji pořád mysle na to jak je můj život naprosto na nic. Potřebuju taky trochu odreagování a od té doby co se stal Dimitrij mým učitelem jsem zjistila, že běh je na to perfektní.
Sakra proč jen a jen vždy musím myslet na Dimitrije. Copak jsem zakletá, že na něj nedokážu přestat myslet.
Nevím jak dlouho jsem běhala jen vím, že to bylo díl než obvykle a připadala jsem si nějaká hrozně unavená. No dobře v poslední době kvůli probdělých nocím nad Dimitrijem nespím, ale že by to působilo i na mojí fyzickou kondici???
To si moc nemyslím a hlavně je to nereálné.
Nikdy v životě se mi nic podobného nestalo. Prostě je to pitomost. Začínám si myslet, že už nevím jestli jsem vůbec v pořádku.
Možná, že mají ostatní pravdu. Pomalu se díky temnotě dostávám do bodu kdy se ze mě stane naprostý blázen a skončím jako všichni co jsou zavření v psychiatrické léčebně v Tarasově.
A možná, že by to tak bylo i nejlepší stejnak jsem už byla napůl cvok aspoň každý si to myslel.
Povzdechnu si a vydám se konečně zase k nám domů.
Cesta ubíhá docela pomalu a když dorazím do našeho domu je už úplné světlo. Odemknu dveře a vejdu do domu, kde je naprosté ticho.
No jo holt všichni spějí a nezajímá je kde je bláznivá Hathawayová a proč by také mělo.
Vydám se k sobě do pokoje a jdu rovnou do sprchy. Doufejme, že ze sebe dokážu smýt všechno co mě tíží a aspoň trochu ulevit svému zmoženému tělu.
No popravdě ani hodinová sprcha mému tělu nepomohla začínám si myslet že to bude čím dál horší a horší.
Povzdechnu si, obléknu dlouhé tričko na spaní a zalezu do své teplé postele a během následujících minut usnu.
Ale né všechno štěstí trvá dlouho.
Během několika minut jsem opět vzhůru a nemůžu usnout. Když zavřu oči před očima se mi zjevují přízraky a potoky krve.
Je to docela šokující a hlavně deprimující. Začínám vážně uvažovat o svém zdravém rozumu. Sakra co se to semnou děje.
Celý svět se semnou točí a v hlavě slyším nepříjemné hlasy, které mě lákají k sobě.
Přitisknu víčka ještě víc k sobě ve snaze těm hlasům uniknout, ale stále se nic neděje. Hlasy jsou tu pořád.
Patříš k nám...
Tvoje právoplatné místo tě vítá.
Moc krve je silnější.....
Světlo osudu tvé krve tě vítá.....
A pořád dokola. "Proboha zastavte to někdo." vydechnu zoufale do polštáře a cítím pár slz padat po mé tváři. Můj život se najednou obracel v hrozné peklo a já nevěděla jak z toho ven.
Dobře chápu, že jsem byla hrozná ke svým blízkým v poslední době, ale to přece neznamená, že jsem to chtěla.
Všichni mají normální život tak proč nemůžu ho mít i já sakra
Skousnu si spodní ret trochu víc až protrhnu kůži na rtu a ucítím v puse závan vlastní krve, ale k mému překvapení to není zase tak špatné jako dřív, většinou je to spíše pachuť krve, ale dnes?? Dnes je to spíše jako hrnek teplé čokolády.
"No super Rose ty tomu dáváš." vydechnu a zvrtám se zase do své postele, ale né a né usnout a když usínám zase mám před očima krev.
A takhle to pokračovalo pořad dál celý týden. Přes den jsem byla otupěla a čím dál víc unavená a večer jsem nemohla usnout a v klidu se vyspat. Pořád jsem před očima měla krev a v hlavě jsem slyšela hlasy. Bylo to zvláštní a podezřele.
Teď jsem měla zrovna službu s Michaelem. K naší smůle se zrovna tenhle týden stěhoval celý archív strážců ze suterénu do druhého patra budovy a jako na potvoru to vyšlo opět na službu, kterou jsem měla s Michaelem.
Mam takový dojem, že Hans to dělá schválně. Nevím proč ale zásadně nás strká na všechny směny s vysokou manuální prácí.
No dobře dneska na to nebudeme sami má se k nám přidat ještě jeden strážce, který bude mít společné směny s námi.
Docela by mě zajímalo kdo to bude.
Zrovna sem se prohledávala spisy, třídila je a ty co se měli odnést do nového archivu strkala do krabice, když se otevřeli dveře a dovnitř vstoupil Michael, kterého asi před půl hodinou zavolal Hans k němu do kanceláře a k mému překvapení nepřišel sám.
No překvapení spíše zděšení.
Nevím jestli tohle byl vtip nebo ne, ale měla jsem nutkání někomu velice, ale velice ošklivě ublížit.
Za co mě sakra všichni tak trestají.
"No tak nám konečně došla posila." začal Michal a já po něm střelila pohledem. "Není to překvapení. Co Rose?" zeptal se s úsměvem. Měla jsem chuť ho pořádně, ale pořádně praštit.
Tohle nebyla zábava a já se tedy rozhodně nebavila spíše mi to přišlo jako hodně špatný vtip.
© LussyNda || http://dark-shadows-of-roses.blog.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama