SECRET || 20. Kapitola: Pouto Krve

26. června 2013 v 18:31 | Lady Rosana |  SECRET

20. Kapitola: Pouto krve

AUTOR: LussyNda ŽÁNR: fantasy


ROSE POV:


Nevěděla jsem co se děje v jednu chvíli jsem byla na sále a přiváděla svém dítě na tento svět a v další chvíli mě pohltila naprostá temnota.
Snažila jsem se křičet. Snažila jsem se volat, ale vůbec nic nezabíralo. Byla to jen naprostá temnota. A já nevěděla jak se z ní mám dostat.
Bloudila jsem, ale všechno co jsem viděla byla jen tma.
Zdálo se jako by mě naprosto pohltila a nebyla jsem daleko od pravdy.
Nechtěla jsem nic jiného než se vrátit. Mít své dítě v náručí.
Bože mé dítě. Nevěděla jsem ani co se sním stalo. Bylo v pořádku?
proti mně se najednou objevilo oslepující světlo. Byl to konec? Měla jsem jít na druhý břeh?
Nevěděla jsem jen jsem věděla, že mě něco táhne směrem ke světlu a v dálce jsem slyšela smích a hlas dětského smíchu, který jsem tak dobře znala.

Najednou jsem se opět ocitla na té samé louce, kterou jsem ve svých snech vídávala několikrát. Předtím jsem tomu nevěnovala pozornost. Byla to prostě moje vysněná louka. Něco co nebylo skutečné, ale teď už vím, že to byli vzpomínky.
Vzpomínky na moje dětství, které si nepamatuji.
Všechno jsem zapomněla a nevěděla jsem proč. Proč jsem musela všechny dobré časy, které jsem prožila zapomenout.
"Mitri!!!" slyšela jsem hlásek a smích holčičky.
"Já tě chytím." Zakřičel Dimitrij a běžel za holčičkou. Tedy vlastně mnou. Moje mini verze vykřikla a se smíchem utíkala dál dokud jí Dimitrij nechytil a nezatočil kolem dokola. "Mám tě." Vykřikl se smíchem.
"To neplatí." Vydechla. "Jsi větší a rychlejší." Řekla rozzlobeně a zkřížila ruce na prsou.
Dimitrij se jen zasmál. "Ale no tak jednoho dne budeš silnější a rychlejší než jsem já uvidíš." Usmál se.
Usmála se na něj a společně se rozeběhli k jejich stromu. Dimitrij vylezl nahoru a pak natáhl ruku aby jí pomohl nahoru, kde byl postaven domek, kde si společně hráli.
Byl sice o sedm let starší než ona, ale pokaždé když trávila u nich čas a on byl doma si na ní čas našel.
On miloval trávit s ní čas. I když byla malá. Byla jeho nejlepší přítel. Někdo speciální pro něj.
Nevěděl jak by mohl existovat, kdyby jí aspoň jednou za měsíc neviděl.
Měl i své povinnosti ve škole, ale to mu stejně nezabránilo na ní myslet.
Byl rád, že její otec jí přivedl k němu do domu a nechával jí s nimi. Ale v poslední době to bylo překvapivě často.
Měl jí rád, ale jiným způsobem než své sestry. Dal by za ní život. A byl smutný, když viděl její slzy.
Nenáviděl je.
Rose si lehla na záda v domku a dívala se na nebe.
"Mitri." Vydechla.
"Ano?" zeptal se.
"Myslíš, že existuje místo někde mimo tenhle svět?" zeptala se z ničeho nic. Občas mluvila tak divně na dítě jejího věku.
"Já nevím." Řekl a měl pravdu nevěděl jestli existuje něco jiného než tenhle svět. "Nevím jestli existuje, ale jestli ano ještě ho nikdo nikdy neobjevil." Usmál se a podíval se na ní.
"A myslíš, že existují bytosti, které by neměli?" Zeptala se z novu.
Zamračil se. Nevěděl proč se ho ptá na takové věci.
Zvedl se a podíval se jí do očí. " Proč se mě ptáš na takové věci?"
Pokrčila rameny. "Já nevím. Často…" Začala a já se na ní díval se zájmem. "Často se mi zdají divné věci. Divní lidé mě k sobě vábí chtějí abych za nimi přišla a já se bojím." Řekla a dívala se na mě. "A často slyším svoje rodiče se hádat. Slyším maminku jak na křičí na tátu, že už takhle dál nemůže a že jednou na to přijdou. Že poznají jejich tajemství." Podívala se na něj se slzami v očích. "Bojím se Mitri." Vyhrkla se slzami v očích.
"ššš andílku." Řekl jí a přivinul si jí do náručí. "Neboj se všechno bude v pořádku já tě ochráním. Nikdy nenechám nikoho aby ti ublížil." Řekl a pevně jí objal.
V jeho náručí se cítila v bezpečí. Chtěla takhle zůstat. Slíbil jí že jí ochrání a ona věděla, že to splní. Byla si jistá, že to splní.
"Víš co?" vyhrkl Dimitrij náhle a ona zakroutila v negaci hlavou. "Dám ti slib. Dám ti slib krve." Vyhrkl a vytáhl kapesník nožík. Rosyny dětské očíčka se rozšířila.
"Počkej."vypískla. "Co chceš dělat?" Zamračila se na něj. Naháněl jí strach.
"Řekl jsem, že ti dám slib." Vzal nůž a řízl se do prstu. A pak se podíval do jejích pochybovačných očích. "Neboj nebude to moc bot." Řekl a nožíkem jí přejel přes prst. Neplakala. Nikdy neplakala, když si rozbila koleno nebo jí tekla krev. Rose plakala jedině, když byla opuštěná.
"Přísahám při hvězdách této noci, při slunci během dne. Při svitu luny, která svítí nad námi. Přísahám Rosaline Marie Hathaway-Mazur, že tě budu chránit, milovat a stát při tobě dokud budu dýchat. Dýchám protože žiješ. Usmívám se protože se směješ. Miluju tě, protože dýcháš." Řekl a položil řez ve kterém kapala krev na její a spojil naše prsty krví. Pak se jí podíval do očí a zvedl její prst ke svým rtům. Vysál trochu její krve, ale ne moc. Pro Drampíry to nebylo typické pít krev, ale pro obřad to bylo nutné. Podíval se na ní a dal jí prst ke rtům. Svým jazykem olízla jeho prst a pak se napila jeho krve.
Zprvu mu to nepřipadalo nijak zvláštní až do té doby když si všiml divné zabarvení jejích očí. Byli teď úplně černé, ale protkané zářivě fialové barvy.
Zamrkal a odmítl to řešit.
Zavázal její i svůj prst a podíval se jí do očí. "Kamkoliv půjdeš budu tě následovat. Kdekoliv budeš najdu si tě a přijdu za tebou."
O několik dní později Rosemariin otec je odvezl pryč a do dne kdy je Dimitrij s Lissou nepřivedl zpátky na akademii je neviděla.

Najednou zase stála ve tmě, ale kolem ní se prostírala mlha. Co se to zase děje, ale něco na tom bylo jiné jako by v dálce slyšela hlas, který jí vábil.
"Roza…" slyšela volat pořád dokola. Znala ten hlas. Hlas který se jí navždy propálil do paměti a do srdce. Hlas s ruským přízvukem. Hlas jejího osobního ruského boha.
Dimitrijův hlas.
Táhl a vábil jí k sobě a ona tentokrát přestala bojovat. Nechala se vést jeho hlasem, který jí nakonec vyvedl z temnoty na slunce.
Zamrkala a otevřela oči dokořán.
Tyhle prostory znala. Byla tu už moc často. Nemocnice. Zasténala a cítila pohyb po její pravici.
"Roza?" slyšela a otočila se za hlasem. Podívala se do kouzelných očích Dimitriji. "Moje Roza." Pohladil jí po tvářích a políbil jí na ruku. "Ty ani nevíš jak jsem se bál. Bál jsem se, že o tebe přijdu. Tohle mi už nikdy nedělej. Umřu pokud nebudeš dýchat." Řekl a políbil jí znovu na ruku.
"Co se stalo?" zeptala se.
"Pár dní si byla mimo. Byla si slabá a ztratila si spoustu krve." Řekl a já přikývla. Měla jsem hroznou chuť v ústech.
"Dimitriji dal bys mi trochu vody?" zeptal jsem se.
"Jistě." Řekl. Nalil mi vodu a podal mi jí. Napila jsem se a podala mu skleničku zpátky.
"Děkuji." Usmála jsem se na něj a rozhlédla se po pokoji. Kousek od postele stála nemocniční dětská postýlka a mě hned zaujala. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Dimitrije, který se usmál.
"Chceš ho vidět?" Zeptal se a já přikývla. Usmál se a políbil mě do vlasů.
Zvedl se, přešel k postýlce a zvedl dítě, které se v jeho velkých rukou pohnulo a zakňouralo.
Usmála jsem se zacházel s ním tak opatrně jako by na to byl jeho nejcennější poklad. Usmála jsem se když ho políbil na čelo.
"Tak pojď se seznámit se svojí maminkou." Usmál se a dal mi ho do náruče.
Zalapala jsem po dechu a po tvářích mi tekli slzy. "Můj bože." Vydechla jsem, pohladil ho po tvářích. Chytla ho za ručičku. On mě jí lehce stiskla a pak jsem se jen orientovala když měl můj prst v puse a cucal ho jako by to byl dudlík. Usmála jsem se a moje oči se zalili slzami. "Je kouzelný." Vydechla jsem a políbil ho na čelo.
"Ano." Souhlasil Dimitrij. "Je dokonalý. Roza děkuji ti za tak krásného a úžasného syna. Můžeš mi někdy odpustit?" Zeptal se slzami v očích.
Podívala jsem se na něj a jeho oči mě prosili abych mu odpustila. Nemohla jsem říct mě. Milovala jsem ho víc než sebe. Nedokázala jsem si představit život bez něj.
"Nemohla bych nenávidět muže, který mi dal slib krve." Řekl jsem a on se na mě podíval nechápavě, ale pak mu to došlo a usmál se. "A i kdyby nebylo slibu. Nemohla bych tě nenávidět. Dál si mi tohle dítě a to je ten nejcennější dar, který si mi mohl dát a já tě miluju z celého mého srdce." Vydechla jsem a on se usmál. Sedl si vedle mě, ale dával pozor aby mi neublížil. Podíval se na mě a s vášní a láskou mě políbil. "miluju vás." Políbil mě znovu a pak se podíval na našeho syna, který spokojeně cucal můj prst a svíral mojí noční košili jeho malou ručičkou. "Máš pro něj jméno?" Zeptal se mě.
Podívala jsem se na něj. Nejdřív jsem zaváhala, ale pak se usmála. "Ano." Podívala jsem se na svého syna a pak na jeho otce. "Líbilo se mi jméno Nikolay jako první a jako druhé." Podívala jsem se do Dimitrijových očích. "Ivan." Řekla jsem a on se na mě díval šokovaně, ale pak se usmál.
"Nikolay Ivan Beli…" Začal, ale pak se zarazil nejspíš čekal na moje povolení usmála jsem se a políbila ho. Čímž jsem mu dala svolení. Podíval se znovu na našeho syna a políbil ho na čelo. "Nikolay Ivan Belikov vítej v našem světě." Vydechl a mě připadalo, že jsme konečně rodina. Nechtěla jsem tenhle náš svět aby se nikdy rozpadl.
© LussyNda || http://dark-shadows-of-roses.blog.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama