SECRET || 3. Kapitola: Výčitky svědomí

26. června 2013 v 18:03 | Lady Rosana |  SECRET

3. Kapitola: Výčitky svědomí

AUTOR: LussyNda ŽÁNR: fantasy


DIMITRI POV:

Díval jsem se na ní jak vyběhla ze dveří.
Nemohl jsem uvěřit že jsem to udělal. Ublížil jsem ji. Uhodil jsem jedinou ženu, kterou jsem ve svém životě nejvíc miloval.
Ztratil jsem kontrolu a ublížil jí tak, že teď už mi nikdy nebude moci odpustit.
"Zbláznil si se." Vykřikl na mě Michael. "Proč si to sakra udělal?"
"Já…" Začal jsem. "Ruply mi nervy, já nevěděl jsem co dělám… já…" prohrábnu si rukou vlasy a podívám se na Michaela, který mě sleduje.
"No kamaráde já si myslím, že teď můžeš být spokojený." Řekl Michael.
"Co?" Zeptal jsem se ho nechápavě. "Jak to myslíš spokojený?"
"No. Chtěl si přece aby tě nechala nepokoji ne?" zeptal se a pokynul ke dveřím. "Máš co si chtěl. Myslím, že po tomhle už tě nebude chtít ani vidět." Řekl a zvedl pár šanonů.
"Sakra já jsem to nechtěl jasné." Vykřiknu na něj. "Ona mě vyprovokovala. Nikdy, nikdy v životě bych žádnou ženu neuhodil a zvláště ne ji. Je ti to jasné." Vykřikl jsem na něj. "Ona je můj život a já nikomu nedovolím aby jí ublížil."
Michael se jen zasmál. "Zajímavé tvrzení od člověka, který jí ještě před pár sekundami tvrdil jak je sobecká a jak tobě na ní vůbec nezáleží." Řekl se sarkasmem v hlase. "Jo a abych nezapomněl. Byl si to právě ty kdo jí uhodil. Takhle si představuješ, že jí budeš chránit?" Zeptal se Michael a já věděl, že má pravdu.
"Co se to tady sakra děje." Ozval se Hansův naštvaný hlas za mnou. "Může mi někdo vysvětlit proč Hathawayová z ničeho nic odtud v pracovní době utekla a proč vy dva se sakra hádáte." Sledoval nás oba nesouhlasně. Co jsem mu měl říct? Pravdu?
Co by si asi myslel o bývalém strigojovi, který prašti ženu, kterou miluje víc než svůj vlastní život? No rozhodně nic hezkého by to nebyla.
Zvlášť když to co Rose řekla je pravda. Každé slůvko, které vyslovila je pravda, ale co jsem měl dělat. Nechtěl jsem jí ublížit, ale zatím to vypadalo, že je to přesně to co dělám.
A to jsem dal kdysi slib, že jí ochráním před každým kdo jí bude chtít ublížit.
A co celou dobu dělám ?
"Tak co!" Hansův hlas znovu zaburácel. "Odpoví mi někdo z vás nebo to z vás budu muset vypáčit?" zeptal se a díval se na nás. Nevím proč, ale když jsem se na něj díval měl jsem takový pocit, že ví naprosto přesně co se tady stalo. "Tak co … Belikove?" Zeptal se a sledoval mě s významným pohled.
"Já…" začal jsem.
"Víte co dejte si volno." Podíval se na mě a na Michaela. "Belikov chtěl bych s vámi mluvit soukromě v mé kanceláři." Řekl, otočil se a vyšel ze dveří.
Podíval jsem se na Michaela, který se na mě díval s významem v očích.
"Tak uvidíme se zítra." Řekl Michael. Vzal si bundu a odešel.
Povzdechl jsem si. Nejspíš mě teď čeká dost ošklivý výslech, ale popravdě si to zasloužím.
Nadechl jsem se a vydechl. Vyšel jsem z kanceláře a šel rovnou k hansovi do kanceláře.
Zaklepal jsem na dveře jeho kanceláře.
"Pojďte dál Belikove." Slyšel jsem hlas Hanse.
Vzal jsem za kliku a vešel dovnitř. Hans sledoval každý můj pohyb.
"Sedněte si Belikove." Řekl a díval se na mě s významem v očí. Posadil se jsem se naproti němu a sledoval ho. "Podívejte se Belikove mě je jasné, že to co prožíváte je na vás moc, ale podle mě už toho bylo dost."
Díval jsem se na něj divně.
"Hele možná Princezna Dragomírová zvolila mírnější postup jak vám pomoct, ale s námi nepočítejte." Řekl a díval se na mě. Věděl jsem o čem mluví. Až moc dobře jsem to věděl. "Podívej se Dimitriji znám tě už hodně dlouho." Řekl a díval se na mě. "Už když si byl na škole. Byl jsem jedním s tvých učitelů. Vím moc dobře co dokážeš a jedno z toho je, že si se nikdy nevzdával. Vždy jsi šel za tím co si chtěl a dosáhl to. Proto se s tebe stal takový strážce jako si teď. A to co se ti povedlo na Akademii s mladou Harthawayovou bylo něco co by se nikomu nepovedlo." Zasmál se. "Vždy ty si vlastně vychoval jednu z nejlepších strážkyň." Musel jsem se usmát při tom pomyšlení. Měl pravdu, když jsem potkal Rose nedokázala skoro nic. Měla sice talent, ale já ji naučil sebeovládání.
"Vím, že to co se ti stalo nebylo jednoduché, ale to neznamená, že musíš odsouvat lidi, kteří tě milují a chtějí ti opravdu pomoct. To, že se budeš držet sukně Princezny Dragomírove ti ani v nejmenším neprospěje." Řekl a já se musel usmát. Použil přesně stejná slova jako Rose. Podíval jsem se na jeho vševědoucí pohled. Věděl to. Viděl jsem, že to ví.
"Jak …" zeptal jsem se. "Jak to víš?" zeptal jsem se a on se zasmál.
"Ale prosím tě, já vážně nejsem idiot." Prohlásil a díval se na mě pobaveně. "Stačí se podívat na jednoho z vás a bylo mi to naprosto jasné."
"Ale.. jak.. vždyť je.. je s Ivaškovem." Řekl jsem. Nechtěl jsem věřit, že by to bylo až tak zřejmé.
"Ano to byla pravda." Řekl najednou. Počkat. Řekl byla???
"Podívej možná to co se mezi vámi stalo bylo zlé ale to neznamená, že se k ní musíš chovat tak jak se chováš." Podíval se na mě.
"Hansi já.. já to všechno vím, jen…" začal jsem. "Potřebuju trochu víc času. Potřebuju se vyrovnat se vším co se stalo."
"To my všichni víme. I ona to ví, ale to co děláš ty je špatné." Díval se na mě a studoval mojí tvář." Jestli opravdu potřebuješ víc času tak jí to řekni." Řekl jako by to bylo obyčejná věc. "Řekni jí, že potřebuješ čas, ale netlač jí pryč. Netvrdím, aby si se k ní vrátil, ale přátele zůstat můžete." Dodal.
Povzdechl jsem si. Měl pravdu. Měl pravdu v každém slově. Jen skutečnost, že jsem tlačil Rose pryč byla hloupá. Věděl jsem to, ale neuvědomoval jsem si to, dokud to někdo neřekl na hlas.
Vždycky věděla co semnou je. Uměla ve mně číst jako v otevřené knize. Stále nevím, jak ale je to tak.
Udělal jsem chybu. Neměl jsem dělat to co jsem udělal. Měl jsem sní mluvit hned na začátku jako když jsme se poznali, místo toho abych jí od sebe odstrčil.
"Můžu ti věřit, že to co se stalo dnes už se nestane?" Zeptal se mě. "Nerad bych to řešil nějak jinak. A nejsme tu ve škole, snad se dokážeme domluvit." Podíval se na mě přísně.
Přikývl jsem. "Ano. Tohle už se nikdy opakovat nebude." Řekl jsem.
"Doufám v to." Podíval se na mě. "Víš co. Dej si taky volno a přijď zítra." Řekl Hans a já přikývl a vstal.
"Děkuju za všechno." Řekl jsem a odešel z kanceláře.
Musel jsem mluvit s Rose. Promluvit si s ní o tom co se stalo a omluvit se. Byla to moje chyba neovládl jsem se. Měl jsem mít větší sebeovládání. Jenomže. Ona moje sebeovládání vždycky uměla zlomit. Už na škole jí to šlo dobře a teď?
No musel jsem si zachovat chladnou hlavu. Nemohl jsem nechat svoje emoce vyhrát. To prostě nešlo. Musel jsem být silný a dostat se z tohohle stavu. Nebyla jiná možnost.
© LussyNda || http://dark-shadows-of-roses.blog.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama