V ZAJETÍ LILIE || 9. Kapitola: Útěk a napadení

26. června 2013 v 20:36 | Lady Rosana |  V zajetí Lilie

9. Kapitola: Útěk a napadení

AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy


Cítila jsem se otupělá. Nevěděla jsem, co mám dělat nebo kam mám jít.
To co se stalo, to co Dimitri udělal mě, naprosto rozhodilo. Nevěděla jsem, co si mám myslet a byla jsem vyděšená. Sakra proč se tohle muselo stát zrovna mě? Co jsem komu udělala tak hrozného, abych si tohle zasloužila?
Já vím, že tuhle otázku si pokládám nějak podezřele často a vůbec se mi to nelíbí, ale co mám dělat, když je to pravda?
Přijde mi jako bych byla v nějakém hodně špatném snu. Ani nevím jak dlouho jsem běžela, ale asi to bylo už dost dlouho, protože moje nohy už mě začali docela hodně bolet.
Zastavila jsem se v nedalekém parku, nebo co to bylo, opřela se o strom a vydechovala. Sakra do čeho jsem se to jenom dostala.
Nevěděla jsem vůbec, co mám dělat. Moje hlava mi říkala, že to musím oznámit radě alchymistů, ale moje srdce, které pořád bralo Sydney za přítelkyni a nejlepší kamarádku mě od toho zrazovalo a navíc jsem měla strach. Strach co by mi potom mohli udělat, když bych jí nahlásila. Ublížili by mi? No popravdě nevím, ale to co předvedl Dimitri, mi stačilo na potvrzení, že těmto lidem prostě nemůžu nikdy věřit.
Lidem? Co to povídám, vždyť oni to ani lidi nejsou. Jsou to Vampíří stvoření temnoty. Nejsou přirození v našem světě, sakra vzpamatuj se Rose.
Potřebovala jsem si to všechno promyslet a začít zase normálně a logicky uvažovat, než provedu něco, čeho budu do konce života litovat.
Sakra jak bych ji mohla ohlásit? Jsem tady už měsíc a ničeho jsem si nevšimla. Vždyť by to mohlo poškodit mě samotnou. A to by potom zkazilo všechno, na co jsem tak bolestně dřela. Chtěla jsem přece všem ukázat, že na to mám, že sem lepší než si všichni myslí. Co bych tedy byla, když bych udala Sydney? Jaká bych byla kamarádka a kolegyně.
Ne to prostě nejde. Má matka by to neudělala. Ať by prohřešek byl sebevíc přísný, nikdy by to neudělala. Nápravné zařízení pro Alchymisty je hrozné a rozhodně ani já bych ho nikomu nepřála. To ani náhodou.
Sakra proč můj život je tak těžký. Někdy si přeju, abych mohla být naprosto normální. Chodit do normální školy, mít normální kamarády a dělat prostě to, co mě baví.
Jenomže potom, co má matka zemřela, jsem nikdy neměla normální dětství. Moje dětství bylo ode mě odtrženo, když mě poslali do té zatracené akademie. Ta byla, která mě změnila. Někdy si říkám, jestli by si tohle vůbec má matka přála, ale asi nejspíš ne. Vždycky mi říkala, abych přemýšlela, než něco udělám, ale oni mi říkali, že nesmím o špatných věcech přemýšlet a udělat co je správné.
Jenomže někdy to nešlo. V hlavě mi zněl přísný hlas alchymistů, který mi říkal, že musím udělat správnou věc, ale naopak v mé hlavě byl i něžný hlas mé matky, která mi říkala, abych poslechla své srdce. Jenomže to bylo právě to. Naučila jsem se svoje srdce pohřbít hluboko v sobě a nevnímat, když mi dává znamení. Prostě jsem ho odstřihla. Bylo to pro mě lepší než prožívat bolest. Prostě jsem bolest odstřihla a s tím i své srdce.
Já vím, že to není zdravé, ale rozhodně je to lepší než být v tolik bolesti.
Sakra může mít snad Lissa pravdu?
Může moje bolest a nenávist mi zastínit pravdu? Opravdu nevidím co se kolem mě děje?
No asi nejspíš opravdu ne, ale když já mám hrozný strach povolit své hráze, které mám vystavený okolo srdce a pustit někoho dovnitř.
Co když to bude bolet?
"Hm čerstvý pach." Zasténal hlas někde blízko mě. Lekla jsem se a začala se otáčet kolem dokola, ale nikoho jsem neviděla.
"Mě se spíš líbí ten pach strachu." Zasmál se jiný hlas. Mé srdce začalo silně být a měla jsem strach, že to co si myslím, že to je bude to nejhorší v mém životě. "Copak maličká bojíš se?" ozval se hlas znovu.
Jenomže já nikoho nikde neviděla a to bylo to nejhorší, co mohlo být. Udělal jsem krok dozadu a vedle mě něco padlo. Vykřikla jsem a na nic nečekala a rozběhla se pryč ani jsem nevěděla kam, ale za sebou jsem ještě slyšela.
"Miluju když utíkají. Je to větší zábava." Slyšela jsem smích.
Běžela jsem, co mi nohy stačili. Vítr svištěl kolem mě, ale já si ho nevšímala, musela jsem se dostat co nejrychleji pryč. Sakra proč sem, nepřemýšlela a šla v noci ven?
Na co jsem sakra myslela. Odpovím si sama nemyslela jsem. Byla jsem zmatená a vyděšená z toho co se stalo natolik, že jsem přestala o všem uvažovat a takhle to dopadlo.
Kdybych jen věděla, kde to jsem a jak se odtud urychleně dostat do bytu. Jenomže jsem měla pocit, že jsem se rozběhla úplně na opačnou stranu. Všude kolem mě totiž byli stromy.
"Nám jen tak neutečeš." Slyšela jsem za sebou hlas, běžela jsem dál, ale kolem mě se prohnal tmavý stín a objevila se postava zahalená v temnotě. Vykřikla jsem, zastavila se a běžela na opačnou stranu, ale narazila jsem do něčeho tvrdého. Podívala jsem se nahoru a zjistila, že se dívám do rudých očí strigoje.
"Copak maličká bojíš?" Zeptal se hlas s úsměvem a ukázal mi své dlouhé tesáky. Udělala jsem krok dozadu, kde jsem zpozorovala, že se ke mně blíží druhý strigoj. Byla jsem v pasti a nevěděla jsem, co mám dělat. V jedné chvíli jsem se vyhnula jejich útoku a proběhla mezi nimi a běžela jsem zase zpátky.
Slyšela jsem za sebou jejich smích. Bylo to jako bych byla myš a oni si semnou hráli, znovu kolem mě proletěl stín.
"A už toho hraní bylo dost." Slyšela jsem a najednou jsem letěla proti stromu, dopadla jsem na něj zády a sjela po nich dolu. Byla jsem ochromená, jak sem se do toho dostala. V puse jsem cítila pachuť své vlastní krve a něco mi teklo po čele.
"Hm pach čerstvé krve." Řekl jeden z nich.
"Ano, ale tahle je nějak moc lákavá." Řekl druhý a blížili se ke mně. Nezmohla jsem se vůbec na nic. Chtěla jsem křičet, ale bolest a ztráta krve mi v tom zabraňovali.
Byl tohle vážně můj konec. No asi se s tím už budu muset smířit.
© LussyNda || http://dark-shadows-of-roses.blog.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama