SHADOWS OF DESTINY || 1. KAPITOLA

17. března 2014 v 19:18 | LussyNda |  Shadows of Destiny
1. Kapitola

KAPITOLA: 1. DÍL: I. SERIE: Shadows of Destiny AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy
Tak první kapitola nové povídky je tady
Doufám, že se vám bude líbit :-)
tak krásné čtení zatím papa




"Rayo notak pospěš si!!!" slyšela jsem volat svojí nejlepší kamarádku Sofii. Odtrhla jsem pohled od lesa, který stál v blízkosti našeho domů. Jako malá holka jsem se toho lesa hrozně bála. Myslela jsem si, že jednoho dne z něj vyběhnou strašidla a ublíží mi, ale naštěstí jsem s těchto představ dost rychle vyrostla a jsem za to ráda. Moje představivost je totiž obrovská a opravdu jsem nepotřebovala ke svým všem problémů si vysloužit další poznámku s nápisem divná.
Jenomže v poslední době mě ten les začal čím dál víc a víc přitahovat a já jsem měla pocit jako by mě občas táhnul.
"No tak posloucháš mě? Nebo zase lítáš někde hluboko ve svých představách." Pokračovala moje nejlepší kamarádka Sofie.
"Co?" Zeptala jsem se jí nechápavě.
"Vážně?" zeptala se a rozhodila rukama. "Hele já chápu, že tvoje problémy s Matyášem jsou opravdu špatné, ale nepřeháníš to už?" zeptala se a pak se na mě podívala. "Podívej Rayo musíš na něj zapomenout a užívat si života. Matyáš je blbec, který si neumí ničeho vážit a ty máš rozhodně navíc, než na nějakého blbce." DODALA.
"Já vím, ale..." začala jsem, ale ona mě přerušila.
"Žádné, ale hele. Máme poslední den prázdnin, než nám začne vojna, takže si to spolu pořádně užijeme a nebudeme brečet dobře?" řekla mi, chytila mě za ruku a táhla mě od domovních dveří k brance našeho domu až ke svému autu.
"Sofio já vím, že máš pravdu, ale ..." začala jsem znovu.
"Kolikrát ti mám říkat, že nechci slyšet dnes slovo, ale?" řekla a zastavila se před svým autem přímo ve prostředku silnice. Sakra už zase.
"Sofio.." začnu, ale ona mě zase přeruší.
"ne, ne a ne!" vykřikne na mě a rozhodí rukama. "Podívej. Nehodlám sedět doma poslední den naší svobody a poslouchat řeči o tom jak si byla hloupá a měla si udělat spoustu věcí jinak. Dnes večer si budeme užívat a konečně se trochu odvážeme a zapomeneme na všechno co jsme přes prázdniny všechno prožili a budeme žít jen pro dnešek." Upřela na mě svoje modré oči. "Rozumíš?" usmála jsem se na ní.
"No dobře. Udělám, ale ..." viděla jsem už jak se nadechuje, ale já jsem ji tentokrát stihla zastavit. "ale mohli bychom už konečně nastoupit do toho auta a bavit se o tom někde jinde než uprostřed silnice?" zasmála jsem se.
Sofia se podívala okolo sebe. "Aha promiň. Fajn tak vyrazíme." Řekla a odemkla svoje auto. Zakroutila jsem hlavou, obešla její mini autíčko a nastoupila na stranu spolujezdce.
Popravdě řečeno jsem neměla vůbec náladu něco podnikat, ale copak jsem jí jen tak mohla říct, že s ní nepůjdu? Sofia neznala slovo ne. No spíš ho neuznávala než neznala. Vždycky si dělala co chce i před jejími rodiči. Byla takové hodně živé dítě a já naproti ní jsem byla více klidnější a spíš jsem se sní nechávala stahovat do rozbouřených vln.
Což hodně štvalo mojí mámu, i když měla Sofii ráda, ale neměla ráda, když mě dostávala do průšvihů. Někdy říkávala, že by bylo možná lepší kdybych si našla nějakou jinou kamarádku, která by mě nesrážela na dno, ale mě Sofia přišla v pohodě. Nebyla jako všechny ostatní holky v našem ročníků. A já nechtěla skončit jako ty naše přeslazené barbíny co máme v našem ročníků. To tedy opravdu ne.
To radši bych zůstala sama.
***
Party byla v plném proudu už když jsme přijeli a bylo vidět, že všichni se bezvadně baví. Sofia vzrušeně vykřikla, jakmile se dostala z auta, popadla mě za ruku a táhla mě přímo do centra. Někdy jsem si vážně připadala jako její osobní panenka na hraní, ale co byla to moje jediná opravdová kamarádka tak co to může uškodit. Aspoň se trochu opiju než začne škola.
"Je to super!" vykřikla Sofia, aby překřičela hlasitou hudbu. "Nejlepší párty na které jsme za celé prázdniny byli, co myslíš?"
"No já nevím, připadali mi všechny stejně." Řekla jsem ji.
"Vážně? Nemůžeš se aspoň dneska bavit a zapomenout na svůj negativismus?" protočila očima. "Hele co kdyby si jen jednou jedinkrát zapomněla na svojí povahu a začala se bavit a užít si to, co myslíš?"
Povzdechla jsem si a věnovala ji nejistý úsměv. Měla snad pravdu? Odpověď přišla velice rychle. Samozřejmě, že měla sakra vždyť tohle je poslední léto před maturitou, tak proč bych měla ho promarnit?
"Máš pravdu." Usmála jsem se na ni. "Pobavíme se jako nikdy!" vyjekla jsem stejným hlasem jako ona, ale možná trochu víc nahlas, protože se po nás všichni začali otáčet.
Se Sofií jsme se na sebe podívali a obě vybouchli v hysterický smích. No dobře možná to nebylo tak směšné, ale v tuhle chvíli to bylo nějak jedno. Jediné co jsme chtěli bylo si to tady pořádně užít než zase nastoupíme znovu do školních lavic.
***
Noc pokračovala dál a dál a já jsem musela uznat, že to bylo super zase se jednou bezstarostně pobavit. Bylo to osvobozující hodit všechny starosti za hlavu a konečně myslet jen a jen sama na sebe. A to jsem taky dělala. Nikdy bych nevěřila, že dokážu vypít tolik alkoholu a být relativně v pohodě. Sice se mi pletl jazyk, ale pořád jsem ještě stála zpříma. Za to Sofia v tak dobrém stavu nebyla. Už nemohla stát ani na vlastních nohách a právě teď se válela po nějakém klukovi. No jo no to byla prostě Sofia, vždycky si někoho na takových akcích našla a za týden už ani nevěděla kdo to je. Popravdě jsem jí tenhle styl života záviděla. Měla aspoň nějakou zábavu, za to já jsem byla doma a řešila svojí až moc bujnou představivost. Někdy jsem si myslela, že to co se kolem mě děje je skutečné, ale to byl nesmyl.
Zvedla jsem se od stolu, nemělo smysl čekat na Sofii, protože ta dneska rozhodně skončí v domě toho kluka a ráno sem půjde pěšky pro auto a já jsem potřebovala trochu vystřízlivět než jsem došla domů.
Máma sice nebyla proti alkoholu, teda když jsem se napila trochu, ale v poslední době se mi zdá nějaká nesvá, jako by věděla něco a bála se mi to říct. V posledních pár dnech chodila kolem mě po špičkách a dávala mi významné pohledy a docela mě s tím už opravdu leze na nervy.
Protlačila jsem se kolem opilých a tančících lidí a dostala se konečně do haly, která vedla ven. Dostala jsem se až k hlavním dveřím a otevřela je. Venku byla tma a docela chladno. Přitáhla jsem si svojí džínovou bundu k tělu a vydala se do temné noci.
Všechno vypadalo normálně, tedy aspoň pro všechny ostatní lidi kolem mě, ale mě připadalo mi, že ve stínech se někdo schovává, protože občas jsem zahlédla neznámé tváře, které jsem neznala a občas mě i děsili. Stejně jako teď.
Měla jsem pocit, že okolo mě proudí stíny jako chapadla, která mě chtějí uškrtit. Zastavila jsem se a dívala se kolem sebe. Vážně jsem si připadala jako blázen, protože po chapadlech nebylo nikde ani památky.
Slyšela jsem kroky a praskání větviček. Otočila jsem se a zahledla se mezi stromy. Nevěděla jsem jestli vidím dobře, ale mezi stromy jsem viděla dvě světýlka. Dvě oči. Polkla jsem a pomalými kroky jsem se vydala ke stromům. Srdce mi bušilo strachy, ale měla jsem nutkání jít blíž a zjistit, kdo se to tam schovává a pozorujeme mě.
Sešla jsem s cesty a už jsem byla jen kousek od stromů. Oči zůstávali pořád na místě a já jsem rozeznávala obrys lidského těla a hlavy, která byla schovaná v kápi. V dáli se ozvalo hluboké vití psa, ale mě to vykolejilo víc než ty oči a tak jsem otočila hlavu pryč, ale vedle nikdo nebyl ani zvíře. Otočila jsem se zase k těm stromům, ale ty oči byli pryč. Došla jsem až ke stromům, ale nikdo tam nestál.
Vydechla jsem. Začala jsem si opravdu připadat jako blázen. Copak se mi to jen zdálo? Vždyť tam ještě před pár minutami byli. Tak co to má sakra znamenat. Vytí se ozvalo znovu a já jsem tentokrát nechtěla na nic čekat. Znovu jsem se vrátila na silnici a vydala se rychlím krokem k sobě domů.
Hlavou mi vířilo několik myšlenek a já byla čím dál víc a víc zmatenější než dřív. Potřebovala jsem odpovědi, ale nevěděla jsem, kde je sebrat. Jak jsem mohla na tohle mít odpověď??? Vždyť to bylo nesmysl.
Došla jsem k domu a když jsem chtěla otevřít ozvalo se další zavití. V rychlosti jsem otevřela dveře a div, že jsem nezlomila klíč v zámku. Odemkla jsem dveře, zabouchla je a vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje, kde jsem se zavřela v pokoji a zamkla zámek.
Moje srdce tlouklo a ztěžka jsem popadal dech. Venku pořád znělo vití nějakého psa a mě to pomalu lezlo na nervy. Sundala jsem si bundu a hodila jí na postel. Vytí se ozvalo znovu. Pomalu jsem došla k oknu a zahleděla se ven. Vití pokračovalo, ale pes nebyl nikde vidět, co ale bylo vidět byli znovu ty oči. Oči které jsem viděla u parku.
Muž stál na konci ulice, schovaný za nefunkční pouliční lampou. Polkla jsem a odstoupila znovu od okna. Rozhodovala se co mám udělat. Nakonec jsem se zase vrátila k oknu a po muži nebylo ani památky. Ještě jednou jsem se přes sklo podívala ven a pak jsem zatáhla závěsy svého pokoje.




Tak co myslíte ??? Dobré špatné ???
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 18. března 2014 v 6:32 | Reagovat

myslím si, že je to úžasné, je skvělé si přečíst na tomhle blogu i jinou povídku než o VA :-D  :-D Jsem zvědavá, kdo jí to sleduje a moc se těším na další kapitolu :-)  :-)  :-)

2 Lenny Lenny | Web | 19. března 2014 v 10:10 | Reagovat

Ahojky mám nový blog =) týkající ohledně mých povídek =) tak si smaž lennybarnes :P a tady je nový :) http://lennydiary.blog.cz/ během týdne si tě tam taky přidám ;)

3 Eliza Eliza | Web | 19. března 2014 v 16:46 | Reagovat

První co ti musím pochválit je úvodní fotka :) Moc hezká a dobře udělaná :)
No, první kapitola zajímavá, líbí se mi, ale čekám, co bude dál a jak se to rozjede ;) Supr začátek a jen tak dál :)

4 Violett Violett | Web | 19. března 2014 v 21:36 | Reagovat

Souhlasím s Elizou - musím ti konečně pochválit hlavní fotku :33 je čači, jak říkáme s kamarádkami. Moc se těším na další kapču, protože se mi to moc a moc líbí :33

5 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 21. března 2014 v 19:40 | Reagovat

Taky souhlasím s Elizou a Violett - ta fotka je strašně pěkná:)
Krásná kapitola a těším se na další:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama