15. Kapitola: Nevědomí || VYKOUPENÍ DUŠE

20. května 2014 v 23:18 | LussyNda |  Vykoupení duše

15. Kapitola: Nevědomí

KAPITOLA: 15. DÍL: I. SERIE: VYKOUPENÍ DUŠE AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy, Romantica

***

ROSE POV:

Byla jsem v naprosté tmě a nechápala jsem co se děje. Moje tělo plulo přes stíny, které se jako jediné objevovaly v temnotě.
Moje mysl byla zastřená a já jsem se ztrácela v nevědomosti. Kdo jsem vlastně byla? Moje mysl byla pryč a já jsem si nemohla vzpomenout ani na své vlastní jméno.


Znovu jsem se pokoušela zaměřit aspoň na nějaký pohyb, ale nemohla jsem. Byla jsem jako by přikovaná. Všechno bylo černé, ale občas jsem měla pocit, že kolem mé hlavy něco proletělo jako v pohádce Alenka v říši divů. Mohlo by to být něco takového???
No nejspíš jsem se ztrátou paměti utrpěla i ztrátu rozumu. Jo přesně tak to muselo být.


Temnotu zničehonic prořízlo světlo a zcela mě oslepilo. Byla to hrozná bolest, která bodala do mých očí a hlavy a já jsem myslela, že se mi hlava rozskočí, ale nestalo se tak…

Díky bohu.


Světlo kolem mně se začalo utlumovat a já jsem začala slyšet hlasy stále víc a víc hlasitější. Najednou jsem nestála v temnotě, kde nebylo nic, ale stála jsem u velkého kamenného domu, který byl obklopený růžemi a vším zeleným co se zde mohlo být.


Znovu jsem zaslechla hlasy a pak smích. Došla jsem až k zábradlí terasy. Viděla jsem malé dítě běhat po zelené zahradě a smát se. Její hnědé kudrlinky jí poskakovaly kolem tvářičky. Za ní běžela se smíchem starší žena s ohnivými vlasy. Moje srdce poskočilo.

Má matka. Najednou jsem věděla, kdo jsem a i kde to vlastně jsem.


Byla to moje minulost. Moje dětství. Okamžiky, které jsem si vryla do paměti prostřednictvím fotek, které jsem vlastnila. Byli to chvíle, kdy jsem byla opravdu šťastná, chvíle kdy moje rodina byla kompletní.

"Podívej se." Zakřičela má matka na moje mladší já a ukázala směrem ke mně. "Tatínek." Řekla s úsměvem. Otočila jsem se a spatřila přicházet svého otce. Holčička vykřikla a rozeběhla se k němu.


On se usmál a rozevřel náruč. Holčička vyběhla schody nahoru a vrhla se mu kolem krku.

"Můj Baba." Vydechlo moje mladší já.

"Moje princezna." Řekl Abé a podíval se k mé matce, na kterou se usmál a ona na něj. Dívala jsem se na naší kompletní rodině a znovu mě bodlo u srdce. Měli jsme tolik štěstí a teď je to všechno pryč.

Scéna přede mnou se začala rozplývat. Udělala jsem krok dopředu, abych se vymanila z pout temnoty. Nechtěla jsem ji. Nechtěla jsem už znovu do temnoty. Chtěla jsem zůstat. Natáhla jsem znovu ruku, abych se k nim znovu dostala, ale to už se přede mnou rozprostřela opět ta hrozná tma.


Proč sakra mně vždycky berou svět, ve kterém mi je dobře.


Znovu jsem se ocitla v temnotě, ve které jsem byla. Zasténala jsem frustrovaně. Proč prostě nemůžu být tam, kde chci být.
Otočila jsem se za zvukem, který jsem slyšela a strnula jsem. Přede mnou stála moje matka s úsměvem na rtech.

"Rosemarie." Řekla s úsměvem a rozevřela svojí náruč. Na nic jsem nečekala a rozeběhla jsem se k ní. Vběhla jsem ji rovnou do náruče a neubránila jsem se slzám. "Dítě… moje dítě." Šeptala mi do ucha pořád a pořád dokola.

"Mami." zavzlykala jsem.

"Neplač dítě." Šeptala a hladila mě po vlasech.

"Jsem mrtvá…" vydechla jsem roztřeseně a slyšela jsem, jak se zasmála.

"Nejsi dítě." Odtáhla se ode mě a pohlédla mi do očí. "Nejsi mrtvá. A dlouho nebudeš."

"Ale jak to, že …" začala jsem říkat, ale ona mě přerušila.

"Neptej se. Brzy pochopíš. Nejsi mrtvá. Tvůj život teprve začíná dítě a máš před sebou tolik věcí." Řekla s úsměvem, ale já ji nechápala. Co mám sakra před sebou? "Jen dávej pozor. Kolem sebe máš spoustu nepřátel, ale také přátel." Pohlédla mi do očí a ty její zářili.

"Neposlouchej rozum, až se budeš rozhodovat." Trvala na svém.

"Ale co, když ne rozum?" Zeptala jsem se jí a pozvedla obočí. Moje matka se na mě usmála a položila mi ruku do míst, kde jsem měla srdce.

"Poslouchej srdce. Ono ti vždycky dobře napoví." Zvedla ruku a pohladila mě po vlasech.

"Ale." chtěla jsem se s ní hádat, ale ona mě přerušila.

"Poslouchej dítě. Tvůj život je v našem světě velice důležitý a jen ty můžeš změnit věci, které byli už dávno napsáni." Usmála se na mě. "Jde jen o to chtít."

"Ale já jsem nic." Řekla jsem jí a byla to pravda. Byla jsem nic. Neznamenala jsem nic. Byla jsem sice morojka, ale to bylo irelevantní, neměla jsem prvek. Nevěděla jsem, co ovládám. Tak jak jsem mohla něco změnit?


Ale ona nejspíš byla přesvědčená o něčem jiném, protože její úsměv se rozšířil.

"Pleteš se. Máš před sebou velké věci."


"Jaké věci?" ptala jsem se jí, ale její pohled se zachmuřil.

"To poznáš sama." Řekla jen a odstoupila ode mne.

"Mami, počkej." Vykřikla jsem a chtěla k ní jít, ale byla jsem jak přikovaná na místě a nemohla jsem se ani pohnout.

"Musím už jít." Řekla smutně. "Postarej se o sebe a nezapomeň, vždycky poslechni své srdce." Dala mi poslední úsměv, než zmizela v bílé záři.


Světlo přetrvávalo několik dalších minut a já pořád dokola v hlavě slyšela její hlas.
Věř svému srdci. Věř svému srdci.

Ale jak jsem mu měla věřit? Nikdy se neozvalo. Vždycky jsem myslela hlavou, tak proč to teď tak najednou měnit, že?
popravdě řečeno jsem nevěděla, co si mám myslet. Vždycky jsem mámě věřila. Vždy to, co řekla se nakonec, splnilo, tak proč by to mělo být teď jiné, ale něco ve mě, mě nutilo o matčiných slovech pochybovat.

Přece ona je mrtvá, tak co může vědět?

Jak mám věřit pouhou pouhému snu? Výmyslu mojí vlastní fantazie. Možná se tak moc snažím mít svojí matku zpátky, že moje podvědomí, takhle reaguje?


Jo určitě to tak bude. Začínám pomalu bláznit a to není v mé situaci dobré.

Kde to vůbec jsem a proč moje podvědomí je pořád zahalené ve tmě. Už bych se konečně měla probudit, ale nemůžu, proč sakra nemůžu?
Kéž bych si jen vzpomněla, jak jsem se sem vůbec dostala. Vždycky jsem měla divné sny, ale nikdy to nebylo nic jako toto.
Co se to semnou jen děje?

***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka vykoupení duše???

Ano, líbí se mi
Nevím
Ne, nelíbí se mi

Komentáře

1 já | 21. května 2014 v 11:42 | Reagovat

jak já zbožnuju tu povídku :-D

2 Jackie Jackie | 21. května 2014 v 11:51 | Reagovat

[1]: jj, len škoda, že ich ešte nemáme spolu

3 supercrazy7 supercrazy7 | Web | 21. května 2014 v 17:44 | Reagovat

Mam tu povidku moc rada, ale už mi připadá že se to moc táhne :-(

4 Eliza Eliza | Web | 21. května 2014 v 19:54 | Reagovat

Návrat do Rosiny minulosti...Jaj :/ Jako má to holka těžký...Ale povídka je napsaná dobře, i když musím souhlasit, že se to už trochu táhne...Chtělo by to nějakou bombu :D

5 LussyNda LussyNda | Web | 21. května 2014 v 22:08 | Reagovat

[4]: nebojte se brzo tahle povídka nebude jako všechny ostatní o 20 kapitolách to se nebojte :-)

určitě se dočkáte akce a taky krve :-) a možná i překvapení :D :P

6 jackie jackie | 22. května 2014 v 12:05 | Reagovat

[5]:ale nebude to ako upírske denníky, že nie? Lebo to ma napadlo ako prvé, keď som čítala, že Rose a Rozaline vyzerajú rovnako...

7 Kikča Kikča | E-mail | Web | 22. května 2014 v 18:41 | Reagovat

Ach jaj... moc pěkně napsané.. Povedlo se ti to! :-D Těším se na další!! :-D
Ale musím souhlasit s ostatními... Moc dlouho se to táhne.. :/

8 LussyNda LussyNda | Web | 23. května 2014 v 10:27 | Reagovat

[6]: ne není ... Rozaline se nikdy neobjeví možná jako vzpomínka, ale to je asi tak všechno

9 Kačíí Kačíí | Web | 24. května 2014 v 17:02 | Reagovat

Páni, úžasná kapitola, moc se mi líbí, tuhle povídku úplně zbožnujů.. :-)  :-)

10 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 25. května 2014 v 14:30 | Reagovat

To se ti povedlo, strašně se těším na další kapitolu, ale také musím souhlasit - už se to moc táhne. Chtělo by to nějakou akci:) Jinak povídka, taktéž kapitola, je vážně dobrá:) A kdybych si to nemyslela, tak ti to sem nepíšu.:3

11 Já | 26. května 2014 v 8:09 | Reagovat

Notááák! To čakanie ma zabíja!!!!

12 bara bara | 30. května 2014 v 20:24 | Reagovat

super tesim se na dalsi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama