SHADOWS OF DESTINY || 5. Kapitola

28. května 2014 v 15:29 | LussyNda |  Shadows of Destiny

5. Kapitola

KAPITOLA: 5. DÍL: I. SERIE: Shadows of Destiny AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy

***

Celou cestu domů jsem přemýšlela, co se to vlastně děje.

Byla jsem ze všeho zmatená. Nevím proč, ale docela mě překvapilo, že si mě všiml kluk jako Alexei. No řekněme si to otevřeně. Nejsem jemná koketní blondýnka jako naše třídní barbínka Nataly a ani okouzlující a divoká černovláska Sophia. Popravdě jsem se všem klukům vždycky vyhýbala a bylo mi dobře. Matyáš byla jiná kapitola. Matyáše jsem znala od malička. Byl mým kamarádem už od školky a já jsem si bez něj nedokázala představit, že bych existovala.


A pak přišla Sophia. Byla mojí jedinou kamarádkou. Je sice pravda, že se s Matyášem pořád pošťuchovali, ale kdo ne? Nikdy mi, ale nepřipadalo, že by jí nesnášel nebo měl problém s tím, že se s ní kamarádím. Ona se nepletla do našeho vztahu, on do našich přátelství.

Všechno bylo v pořádku, až do konce minulého roku, kdy šlo všechno do háje.


Docela dost mě to štvalo. S Matyášem jsem mohla mluvit o věcech, o kterých jsem nemohla mluvit se Sophii. Bylo nefer, že mě obviňuje za něco, co ani nevím, že jsem provedla.

Vstoupila jsem do domu.

"Mami jsem doma." Zavolala jsem. Sundala jsem si bundu a společně s taškou jí hodila na botník. Čekala jsem, že se máma ozve, ale v domě bylo ticho. "Mami?" zavolala jsem znovu, ale pořád se nikdo neozýval. Prošla jsem chodbou až ke kuchyni, ale ta byla prázdná. "Mami."

Zavolala jsem znovu, ale setkala jsem se, s pořád stejným nic. Povzdechla jsem si a všimla jsem si vzkazu, který vysel na lednici.
NEČEKEJ NA MĚ. DNES PŘÍJDU DLOUHO.
Máma

Jasně pomyslela jsem si. Otevřela jsem ledničku a vytáhla z ní salát, který mi máma připravila. Moje máma byla to jediné, co jsem měla. Otec umřel a jeho rodina už taky asi nežila. Aspoň to mi vždycky říkala máma, když jsem se ptala na své předky. Vlastně jsem neměla nikoho jiného než jí, ale popravdě mě to nevadilo. Nepotřebovala jsem nikoho jiného. Máma mi bohatě stačila.

Dobře bývali doby, kdy jsem toužila mýt otce nebo babičku, jako všichni ostatní, ale z toho už jsem vyrostla. Taky jsem jeden čas chtěla sourozence, ale hodně rychle mě to pustilo, když jsem viděla vztah Matyáše s jeho bratry. Ne, že by se nesnášeli nebo tak, ale prostě jsem radši trávila čas sama.

Prostě jsem to tak měla naprogramované a rozhodně jsem se nechtěla dělit o mámu s nějakým chlapem a pak s dalším sourozencem, který by mě možná nesnášel. Ne o to jsem nestála. A máma taky nikdy neukázala o nikoho jiné zájem.

Vždycky mi to připadalo zvláštní. Máma je pořád ještě krásna žena. Její tmavě zrzavé vlasy nosy vždycky stažené do pevného copu, jen pár pramínků se jí vlní kolem tváře.

Zajímalo by mě, jestli někdy budu stejně krásna a stejně silná jako ona. A popravdě asi ne. Vždycky radši splynu s davem a je to tak nejlepší, protože proč se pouštět do větších problémů, ale máma je jiná. Ta vždycky všechny svoje problémy řeší. Už jen to, že se o mě od malička starala jen ona sama a nevzala pomoct od někoho jiného, už to je hodno obdivu.

Dojedla jsem poslední sousto salátu a rozhodla jsem se, že by nejspíš nebylo od věci jít si zaběhat a trochu si pročistit hlavu.

Poslední dobou si nejsem ani jistá co se děje doopravdy a co se mi jen zdá. Už by tohle moje špatné období mohlo jít pryč, abych už konečně měla klid.

Oblékla jsem si svoje běžecké kalhoty, tílko a mikinu. Obula si svoje běžecké boty, vlasy jsem si stáhla do culíku a vyrazila jsem ven.

Běhání mi vždycky pomohlo pročistit hlavu a dát si všechno v hlavě dohromady, přesně jak jsem potřebovala.

Běžela jsem po dlážděném chodníku směrem k parku, za kterým byl les, kde byla cesta, po které se moc dobře běhalo. Čerstvý vzduch a šumění listu, to byl balzám na moje už tak pocuchané nervy. Někdy jsem si říkala, jestli si všechno co se mi děje nevsugerovávám.

Protože v poslední době se mi zdá jako bych opravdu přišla o rozum a to se mi tedy vůbec nelíbí.

Zatím si mého divného chování nikdo nevšiml, ale co když si někdo všimne? Nerada bych přišla ještě o Sophii, protože pak už bych zůstala úplně sama.

Zastavila jsem se, abych se pořádně nadechla a trochu si odpočinula, když jsem si všimla, že už dávno neběžím po cestě jako obvykle. Jak jsem se sem vůbec dostala?

Byla jsem sice na lesní cestě, ale takhle byla naprosto jiná, než po které normálně běhám. Popravdě řečeno nikdy bych se totiž po téhle cestě nevydala. Neměla jsem ráda se dostat do temných lesů. To opravdu ne. Nějak mě děsili.

Otočila jsem se a podívala se na cestu, po které jsem celou dobu běžela a pak zase na cestu před sebou. Přemýšlela jsem, jestli mám riskovat další divné věci nebo se mám prostě vrátit odkud jsem přišla a vyrazit domů.

No možná bych mohla jít domů. Máme tolik domácích úkolů, že budu ráda, když to za dnešek zvládnu, ale něco v mé hlavě jako by mě nutilo kašlat na úkoly a prozkoumat nová místa a ta druhá část mě od toho zrazovala a já opravdu nevěděla, co mám tedy dělat. A koho mám vlastně poslechnout, ale nakonec jsem se vydala cestou dál.

Cesta nebyla tak strašná, jak jsem si původně myslela, popravdě se mi to začínalo líbit. Dostala jsem se tentokrát pěkně daleko. Všude byli stromy. Otočila jsem hlavu a v dálce jako by se míhali stíny. Upřela jsem zrak na místo, kde sem viděla se něco pohybovat a pomalými kroky jsem se vydala k místu. Čím víc jsem byla blíž, tím víc jsem rozeznávala hlasy osob. Dostala jsem se, co možná nejdál to šlo a nemohla uvěřit svým očím.

Na rozlehlé části lesa stál Matyáš, jeho otec, jeho bratři a ještě několik mužů. Všichni měli ve svých rukách kuše a stříleli na různé cíle.

Nedokázala jsem si ani představit, co tu vlastně dělají a popravdě ty věci, co měli v rukách, vůbec nevypadali na novodobé zbraně. Spíš mi přišli jako zbraně z dávných dob. Sakra co se to děje.

Tok mých myšlenek přerušilo šustění a hned vedle mé hlavy se do stromu zabodl šíp. Nemohla jsem ani křičet, jak jsem byla ochromená strachem. Nešlo to. Prostě to nešlo.

Na nic jsem nečekala. Nemohla jsem. Vždyť toho bylo proti chápání všech. Otočila jsem se a utíkala, co mi nohy stačili. Chtěla jsem být co možná nejdál od tohoto místa a od Matyáše.


Tak možná nejsem až tak úplně paranoidní jak jsem si původně myslela.

pokračování příště ...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scriptie Scriptie | Web | 28. května 2014 v 17:17 | Reagovat

Super kapitola. Koukám, že se ti zprovoznil počítač, že? Jsem za to ráda. xD Doufám, že se ti nic neztratilo.

2 LussyNda LussyNda | Web | 28. května 2014 v 20:03 | Reagovat

[1]: bohužel počítač se mi nezprovoznil. Tuhle povídku jsem měla jako jedinou na flašce a jinak jsem přišla úplně o všechno.

tak než získam to ostatní tak zatím budu pomalu postupovat na téhle povídce :-)

3 jackie jackie | 29. května 2014 v 11:20 | Reagovat

[2]: a ako dlho to asi bude trvať?

4 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 29. května 2014 v 14:22 | Reagovat

Kapitola je dobrá, líbí se mi :) Těším se na další. Kdy budeš mít počítač?:)

5 LusyNda LusyNda | Web | 29. května 2014 v 15:27 | Reagovat

[4]: jo to nevím... mam ho v opravně tak zatím si musim vystačit se stísněnými prostředky.
Ale dala jsem se do psaní Vykoupení duše, takže by do konce týdne mohla být kapitola :-) :-)  :-)

6 Kikča Kikča | E-mail | Web | 29. května 2014 v 16:35 | Reagovat

Aspoń něco ti zůstalo :-)
Kapitola je ovšem krásná.. No doufám že počítač zprovozníš co nejdřív.. :-) Držím ještě jednou palce :-)
Kapitola je samozřejmě jako vždy dokonalá :-)

7 Eliza Eliza | Web | 30. května 2014 v 13:51 | Reagovat

Líbila se mi úvaha nad tím, co všechno pro ní máma znamená :) Krásná kapitola, dobře se mi četla ;) Akorát, přijdu dlouho mi znělo trochu divně, spíš přijdu později, ale to je samozřejmě na tobě ;)

8 Kačíí Kačíí | Web | 30. května 2014 v 14:24 | Reagovat

To znám, počítač je naprd :D :D
Pěkná kapitola, už jsem pomalu začínala zapomínat, o čem tahle povídka je naštěstí se tak nestalo :-)  :-)

9 Tessinka Tessinka | 1. června 2014 v 20:42 | Reagovat

Nádhera  :)

10 Violett Violett | Web | 6. července 2014 v 14:12 | Reagovat

Stískalo se mi po této povídce. Ted mám, ale smíšené pocity, ale i tak moc pěkná kapitolka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama