SHADOWS of DESTINY || 13. Kapitola

25. srpna 2014 v 8:00 | LussyNda |  Shadows of Destiny
KAPITOLA: 13. DÍL: I. SERIE: Shadows of Destiny AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy



Nevěděla jsem, co to do mě vjelo, ale jedno bylo jasné, tenhle muž naprosto dobře věděl, kdo jsem a taky mě celou dobu sledoval a já jsem prostě musela přijít na to, kdo je to a co po mě chce. Nebylo vyhnutí.


Moje srdce bilo strachy v hrudi. Ano, byla jsem vystrašená. Jednalo se o mně. Všude kolem mě šuměli koruny stromů a vítr ohýbal větvemi a čechral moje rozcuchané vlasy.

Nevěděla jsem, kam běžel, už dávno se mi ztratil z dohledu, ale nějak jsem věděla kam běžet, no spíš než věděla, mě poháněla vůle jít dál a zjistit pravdu, ať už je jakákoliv.
Stromy kolem mě začali houstnout a nebýt pár paprsků světla, tak by byla úplná tma.

Něco v mé mysli mi říkalo, abych se do toho nepletla, ale moje srdce tvrdilo pravý opak, ale já už byla plně rozhodnutá běžet dál dávno, takže to byl lehký spor mé hlavy a srdce.
Prodírala jsem se kolembodnutých keřů, které tu rostli a kolem stromů, které vypadali čím dál tím víc starší a seschlé.

Bylo to jako bych se ocitla v jiném světě. Ve světě, kde vládla nějaká zlá čarodějnice a já jsem se snažila jí zničit, ale tohle nebyla pohádka. Byl to skutečný život můj život.


Čím dál víc jsem si připadala jako blázen, když jsem měla tyhle děsné fantasy představy. Kdyby mi někdo někdy viděl do hlavy, tak si bude už vážně myslet, že patřím do blázince.

Zastavila jsem se, abych si vydechla a trochu se rozhlédla. Potřebovala jsem vědět na které straně co je, i když stromy byli ve všech směrech a já jsem si začínala připadat jako, když chodím do kruhu. No to by mi ještě opravdu scházelo, abych se v tomhle zatraceném lese ztratila.


Prohrábla jsem si vlasy a vydala se zase cestou v před, když ve stejnou chvíli jsem uslyšela za sebou prasknout větvičku. Otočila jsem se, ale nikde nic nebylo. Chvíli jsem stála, ale nic se nedělo a tak jsem zase šla, rychlím krokem dál.

Krup. Zase. Pomyslela jsem si, ale vůbec nic nikde nebylo, a když větve praskla pod něčíma nohama potřetí, nechtěla jsem už na nic čekat a prostě jsem se rozeběhla.

Neotáčela jsem se. Něco v hloubi duše mi říkalo, že musím běžet, že na tom, jak budu rychlá, závisí celý můj život.

Za mnou se ozývalo, dusot nohou, ale věděla jsem, že jsou mnohem dál. Konečně jsem v dálce viděla světlo, proráželo temnotu stromů. Dostala jsem se až na konec temných lesů a ocitla jsem se na dalším divném místě.

Otočila jsem hlavou, abych zjistila, kdo zamnou, běží, ale nic jsem neviděla a to bylo, když jsem o něco zakopla a spadla na chladný kámen. Slyšela jsem slabé křupnutí v mé noze. Zvedla jsem zrak a zalapala jsem po dechu.

Ležela jsem na kamenném obrazci ve tvaru kruhu, do kterého byl vytesán pentagram. Kolem kruhu stálo asi pět velkých kamenů, které byly na každé hraně pentagramu. Co je to sakra za les??


Dusot nohou se stále víc blížil a já začínala slyšet i hlasy, které mezi sebou mluvili. Nadechla jsem se a pomalu se zvedla. Noha mě sice bolela, ale nebyla zlomená. Naštěstí. Pomalu jsem se odplazila za největší kamenný sloup, za kterým se tyčila jakási kamenná budova, která už se pomalu začala rozpadat, něco jako staré rozpadlé hrady.

Schovala jsem se za jednu kamennou zeď a čekala. Nemohla jsem utéct. Rozhodně ne z toho zraněnou nohou.


Hlasy se přibližovali a já jsem vykoukla, abych věděla, kdo mě pronásledoval, ale jediné co jsem zahlédla, bylo několik mužů v černých dlouhých pláštích s kušemi v ruce, chtěla jsem se vyklonit trochu víc, když mě něčí silné ruce popadli a strhli mě dozadu, chtěla jsem křičet, ale zacpali mně pusu rukou. Vzhlédla jsem se a viděla muže, za kterým jsem běžela.

Měl na hlavě kápy, takže jsem mu neviděla do očí. Zvedl prst k jeho ústům a naznačil mi, abych byla zticha. Co jsem mohla ztratit? Nic. Přikývla jsem a on odstranil jeho ruku. A podíval se ven. Hlasy se začali vytrácet a já v koutku, kde nebylo jeho tělo, viděla vzdalující se postavy.

"Kdo." začala jsem, když jsem je už neslyšela, ale nedopověděla jsem, to protože se na mně otočil a přerušil mě.

"Proč si je sem sakra přivedla!" vyštěkl na mě a šel chodbou dál do rozpadlé budovy.


Nadechla jsem se a šla pomalu za ním. No šla. Spíš jsem za ním kulhala.

Došla jsem až na konec chodby a ocitla jsem se zase venku, vypadalo to jako bývalá zahrada. On se zastavil u jednoho z kamenů a posadil se na něj. Prohrábla jsem si vlasy a vydala se za ním.

"Měl bys odejít, tohle není místo pro tebe." Řekl, ale nikdy ke mně nezvedl hlavu.

"Co je to za místo?" ptala jsem se ho a ignorovala jeho prohlášení.

"Do toho ti nic není!" obořil se na mě. V jednom pohybu vstal a stál u mě. Udělala jsem krok dozadu a došlápla blbě na bolavou nohu. Jeho ruka vystřelila a chytnul mě dřív, než jsem ztratila rovnováhu. Díval se na mne a jeho tmavé oči plály vztekem. Chtěla jsem se ptát, ale on mě znovu přerušil. "Musíš odtud pryč. Není to pro tebe bezpečné, zvlášť ne, teď." Řekl mi a odstoupil ode mě dál.

"Byl si to ty, že jo?" ptala jsem se ho a on se zastavil v pohybu. "V tom lese byl si to ty." Řekla jsem mu. "Zachránil si mě před těmi muži a předtím v baru, si to byl taky ty."


"Ano." Řekl, jako by to bylo normální.

"Ale proč?" ptala jsem se ho, ale jeho výraz znovu ztvrdl.


"Neměla bys tu být je to tady pro tebe čím dál tím nebezpečnější." Řekl a sebral něco ze země a dal to do baťohu.

"Nebezpečné?" ptala jsem se ho nechápavě.

"Ano. Tyhle místa nejsou pro tebe to pravé. Zatím. Měla by si jít a nestrkat nos do věcí, kterým nerozumíš." Jeho tmavé oči plály nebezpečnými plameny. "Nebo se dostaneš do mnoha horších problémů, než si vůbec dokážeš představit. Běž domů a zůstaň taková jaká si teď. Nechtěj nic zkoumat ani zjišťovat, protože se ti nebude líbit výsledky toho, co zjistíš." Otočil se a chystal se odejít, ale já jsem ho popadla za rukáv mikiny. Otočil se ke mně a jeho tmavé oči zářily překvapením.


"Mě nezastrašíš!!" vykřikla jsem na něj a měla jsem najednou tak hroznou zlost. "Přišla jsem si pro odpověď a taky ji dostanu, a pokud ne tak se tady odtud nehnu." Řekla jsem mu, posadila jsem se na jeden z kamenů a založila si ruce na prsou. Jeho očí pozorovali každý můj pohyb a pohled. Jako by zkoumal, jestli to opravdu myslím vážně anebo si z něj jen tropím žerty, ale já jsem nechtěla tentokrát ustoupit. Ani jsem nemohla.

Potřebovala jsem vědět co se děje. A jedině on mi to mohl říct.

"Dobře, ale připrav se na krutou realitu…" řekl a nechal jeho zbytková slova doznít do větru. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že to co jsem se chystala dovědět, se mi nebude ani trochu líbit, ale musela jsem se s tím prostě smířit.



Nic jiného se nedalo dělat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 11:08 | Reagovat

a zase úžasná kapitola :-).
Těším se na další :-)

2 Rebecca Rebecca | Web | 26. srpna 2014 v 14:01 | Reagovat

Super kapitol!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama