SHADOWS of DESTINY || 17. Kapitola

8. září 2014 v 8:00 | LussyNda |  Shadows of Destiny
KAPITOLA: 17. DÍL: I. SERIE: Shadows of Destiny AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy



Můj život se během jedné noci obrátil v naprosté peklo. Během jednoho večera jsem se dozvěděla rodinné tajemství a zjistila pravdu o svém otci, kterého jsem považovala za mrtvého, se tu najednou objeví a co je nejlepší, hned jakmile projde dveřmi, tak moje vlastní matka mu skočí rovnou do postele.

Připadala jsem si jako idiot. Moje vlastní matka, vlastní krev mě celý život tahala za nos a nechala mě věřit lži.

Jak se jí mám teď potom všem jenom podívat do očí. Přece nemůže jen tak čekat, že spustí slzavé údolí a bude všechno zapomenuto?

Mám jí ráda, je to přece jenom moje vlastní máma, ale to jí nedává žádné právo semnou takhle jednat, copak mě nezná? Pochopila bych to.


Pochopila bych všechno, ale ona mě jen tahala celou dobu za nos a nechala mě věřit jejím vlastním lžím.

Vůbec nevím, jestli jí dokážu vůbec někdy věřit, potom všem.

Nevím, jak se nám s mámou podařilo okolo sebe celý víkend chodit, ale nepotkali jsme se. Vlastně jsem jí neviděla vůbec.


Měla jsem v lednici vždycky připravené jídlo, ale máma byla pryč. Možná mi chtěla dát prostor a věděla, že na mě nechce tlačit anebo byl další důvod. A tím důvodem byl můj otec.


Ani ten se tady od osudové noci neukázal. Byla jsem, ale přesvědčená, že tohle ticho nebude trvat věčně. Budu jím muset čelit ať chci anebo nechci, ale teď jsem na to tedy opravdu neměla. Měla jsem toho moc a moje hlava bolela od neustálého přemýšlení nad mým osudem.
Stále jsem nechápala, jak je vůbec možné, aby měli někteří lidé takové schopnosti, ale prostě to tak nejspíš bylo.


Potřebovala jsem další vysvětlení a možná trochu rozsvítit svoje obzory. Za mámou jsem jít nemohla, protože jsem na ní pořád byla naštvaná a chtěla jsem jí nechat aspoň trochu vycukat. Nechtěla jsem ji odpustit tak snadno.

Hodila jsem svojí hřívou a pořádně načechrala svoje kudrliny. Rty jsem si přetřela rtěnkou, vzala si svojí tašku přes rameno a vyšla ven. Dneska jsem na sobě měla šaty, které končili v polovině stehen a perfektně obepínali celou mojí postavu.

Popravdě ani nevím, proč jsem si ty šaty dneska oblékla, ale nejspíš to bylo něco kvůli tomu, co se stalo. Potřebovala jsem aspoň nějakou jistotu.


Seběhla jsem schody dolů a chtěla se nepozorovaně vytratit, když mě zastavil ten hlas.

Jeho hlas.

"Kam si myslíš, že jako jdeš?" ptal se hlas mého…ani vlastně nevím, jak mu mám říkat. No prostě otce.

"Do školy." Odpověděla jsem sarkasticky.

"V tomhle?" Ptal se a zvýšil jedno obočí.

"A co je ti potom?" Ptala jsem se ho. "I kdybych šla třeba v pytli od brambor tak ti do toho vůbec nic není." Odsekla jsem. V jeho očích se zaleskl nebezpečný plamen.

"Jak to semnou sakra mluvíš!" vykřikl na mě. "Jsem tvůj otec."

"Vážně?" Zasmála jsem se sarkasticky. "A že jsi to nevěděl dřív." Posmívala jsem se mu.

"Ty nevychovanej spratku, koukej semnou mluvit s úctou!" vyštěkl po mně. V mých očích se zaleskl stejný hněv jako v těch jeho.

"Budu s tebou mluvit s úctou až si mojí úctu zasloužíš. Neznamenáš pro nic." Mluvila jsem s ledovým klidem, což bylo docela zvláštní, protože uvnitř mě jsem hořela nekontrolovatelným hněvem. "Nejsi nic jiného než darce sp…" nedořekla jsem to, protože mě přerušila moje matka.

"Sorayo!!!" vykřikla a její oči se na mě tvrdě dívaly. "Nemluv s ním takhle."


"Cokoliv." Odsekla jsem a šla ke dveřím.

"Kam jdeš?" Ptal se znovu. "Chceme s tebou mluvit."

"No pokud jsi hluchý drahý tatínku tak si pořiď naslouchátko, protože já jdu do školy, stoprocentně je to lepší než se tady s vámi hádat." Řekla jsem a ve stejnou chvíli jsem praštila předními dveřmi a vyšla ven.

Vážně mohl být tenhle den ještě horší???

***


Jakmile jsem došla do školy, bylo to opravdu zvláštní, všichni se na mě dívali, jako by mě viděli poprvé. Všechny holky se na mě mračily a kluci se usmívali. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Popravdě řečeno nerada jsem byla středem pozornosti, radši jsem se schovávala do zadních řad a pozornost jsem nechávala druhým, ale dneska se zdálo, jako by se celý vesmír zbláznil.

Došla jsem až k mé skříňce a otevřela jí. Ve stejnou chvíli ke mně přiběhla Sophia.

"Panebože Rayo vypadá úžasně." Smála se od ucha k uchům.

Dívala jsem se na ni v šoku. "O čem to mluvíš?" ptala jsem se jí.

Usmála se a ukázala na mě. "Máš úžasné šaty a myslím, že si vyrazila dech celé škole." usmála se, ale pak její úsměv zmizel. "Hele kam si vůbec večer zmizela?" ptala se. "Nemohla jsem tě najít a nebrala jsi mi telefon. Měla jsem strach."

"Promiň, necítila jsem se dobře a nemohla jsem tě najít, tak jsem šla radši domů." řekla jsem ji, vzala si knihy ze skříňky.

"Jen tak?" vykulila na mě oči. "Proboha Rayo vždyť se ti mohlo něco stát." vydechla.
"Nic se mi nestalo, tak nepřeháněj." řekla jsem ji, když jsme šli do třídy.

"Nepřeháním, jen říkám jak to je. Nemůžeš jen tak odejít. Mohlo se ti cokoliv stát." prohlásila a já si nemohla pomoct, ale převrátila jsem oči v sloup. Nevím proč, ale připadala mi mnohem protivnější než obvykle. Řešila věci, které za nic nestály, a v tuhle chvíli byli nic ve srovnání s tím, co se dělo v mém životě.

To ona nemohla pochopit. Její život byl dlážděn zlatou cestou, která odstraňovala všechny překážky.

Za to, já jsem měla velice hrbolatou cestu a zdálo se, že se nechce narovnat.

Někdo mi prostě rád házel pod nohy spoustu kamenů a bylo jen na mě, jak se s tím poperu.


Potřebovala jsem čas, všechno si promyslet a začít zase normálně uvažovat o věcech. Nemohla jsem být už ta mála ustrašená holčička, kterou jsem byla.


Všechno mělo svůj důvod, jak řekl Derek a já jsem se s tím prostě musela vyrovnat. Nemohla jsem znovu utíkat. Utíkala jsem od problému už hodně dlouho a teď se to muselo změnit.
Muselo to tak být.


Vešla jsem do třídy a cítila na sobě hned několik pohledu, ale zarazila se na dvou. Na Matyášově a Alexeiovi. Oba se na mě dívali jinak, ale přesto oba s touhou v očích. Matyáš se mračil, ale měl takový zvláštní pohled sebeuspokojení, ale zato Alexei. Ten se usmíval a měl v očích hravý pohled, přejel jazykem po dolním rtu a mně se najednou udělalo špatně.


Povzdechla jsem si a šla se posadit na svoje místo.



Tohle bude zajímavé. Velmi zajímavé.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 9. září 2014 v 16:07 | Reagovat

A zase krásná kapitola :-D
Lussy ty jedeš.. :-D¨

PS. Chtěla jsem tě upozornit že tu ted nejsem.. Nejde nám net a já jsem u mamky v práci tak jsem se ráčila kouknout na blogy.. :D A navíc mi nějak blbne přihlášení na blog tak to sem píču jako tzv. Anonym.. nebo jak se to mele.. Prostě bez přihlášení xD :(

2 Kačíí Kačíí | Web | 10. září 2014 v 7:58 | Reagovat

V téhle povídce mám docela skluz, musím to nějak dohnat, jinak super kapitola:)

3 Eliza Eliza | Web | 12. září 2014 v 16:37 | Reagovat

Se jí nedivím, že s ním tak mluvila, já bych byla taky drzá xD Má docela recht...
Jinak supr kapitola a hned jdu na další ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama