SHADOWS of DESTINY || 20. Kapitola

18. září 2014 v 8:00 | LussyNda |  Shadows of Destiny
KAPITOLA: 20. DÍL: I. SERIE: Shadows of Destiny AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy


Když jsme konečně s Derekempřestali mluvit, byl už večer a začalo se smrákat. Čas s ním tak rychle plynul a já jsem si s ním dokázala představit trávit každičkou chvíli svého života, ale teď jsem nemohla.
Musela jsem si konečně promluvit s mámou a nějak naší přeřeknou situaci urovnat a možná si i promluvit s vlastním otcem, předtím než ho budu soudit. Nevím proč, ale i přes to všechno jsem si za těch pár dnů všimla, jak se máma změnila. Usmívá se víc. A jestli s ním je šťastná, tak kdo jsem já, abych jí to zkazila? Ptala jsem se sama sebe.
Ne já rozhodně nebudu důvodem jejího dalšího smutku nad jeho ztrátou. Nevím proč, ale začala jsem pociťovat něco, jako bolest. Její bolest. A pořád jsem měla pocit, jako bych já byla tím důvodem, proč nás otec opustil a možná to i tak bylo. Nezdál se mnou nadšený, což mě bolelo ještě víc.
Byl to můj otec, kterého jsem si vždycky přála, a podle všeho to teď vypadá, že mě nenávidí.
Chtěla jsem jít pěšky a pořádně si pročistit hlavu, ale Derek trval na tom, že mě nenechá jít v noci samotnou lesem až ke mně domů a tak jsme zase skončili na jeho motorce. K mé žádosti, mi zastavil o ulici dál, než byl můj dům. Nevěděla jsem, proč jsem to udělala, ale rozhodně jsem nechtěla poslouchat kecy mého nově nalezeného otce o klucích. Teda pokud byl stále u nás doma, ale zároveň jsem nechtěla přetrpět mámin výslech. Předtím jsme se několikrát bavili spolu o klucích, ale já jsem ji vždycky řekla, že se o kluky nezajímám. A byla to pravda. S Matyášem jsem sice chodila, ale bylo to spíš takové kamarádství. Nikdy nezašel dál než k letmému polibku na rty a mě to stačilo. Nepřipadalo mi, že potřebuji víc, ale teď jsem si nebyla jistá. S Derekem v mé blízkosti se všechno změnilo a já najednou nevěděla, jestlito co začínám cítit je skutečné anebo jsou to jen moje smyšlené představy. Byla jsem tak strašně zmatená, že jsem si vůbec neuvědomovala, co dělám.
Dnešek s Alexejem mi to potvrdil. Nejdřív jsem si myslela, že začínám v jeho blízkosti šílet, protože se mi líbí, ale teď o tom začínám opravdu pochybovat. Zvlášť když vím, že je další z rodin vypuzených čarodějů, kteří z tohoto města byli před lety vyhnáni. Teď už mi je naprosto jasné, že tu zvláštní moc co jsem cítila, používal on. Chtěl mě dostat na svojí straně a já pořád nechápu proč.
Je snad možné, že by věděl, kdo ve skutečnosti jsem? Že jsem čarodějka? Ale přece nejsem jediná čarodějka na světě, tak proč to zkouší na mě? Proč se vlastně ptám? Jasně, že to zkouší na mě. Jsem velice snadný cíl. A vůbec nevím, co moje moc obnáší. Jak říkal Derek. Alexej využívá magii k tomu, co chce on a neohlíží se na následky.
Konečně jsem došla k našemu domu a naposledy se otočila směrem k Derekovi, který pořád stál u své motorky a pozoroval, jestli opravdu jdu domů. Musela jsem se tomu usmát. Kývla jsem na něj a konečně vešla do domu. V domě byl klid, jen slabé světlo proudilo z obývacího pokoje. Položila jsem svojí tašku na stolek a vyrazila ke světlu.
Ticho v domě ještě podporovalo vrzání dřevěných parket naší podlahy. V obýváku jsem našla sedět mámu s hlavou v dlaních. Jakmile slyšela zavrzání, zvedla ke mně hlavu.
"Kdes byla?" ptala se mě a já viděla, jak se jí třesou ruce a snaží se to přejemnou skrýt.
"Venku." Odpověděla jsem jí klidně.
"A to nemáš mobil nebo co?" Ptala se zvýšeným hlasem. "Snažila jsem se ti volat. Měla jsem strach." Řekla roztřeseným hlasem.
"Promiň, u zříceniny nebyl signál."
"To neznamená, že,…" začala, ale jakmile si něco uvědomila, zmlkla a její oči se rozšířily v šoku. "Počkej… řekla si zřícenina? Cos tam zatraceně dělala!!!" vykřikla na mě šokovaně.
"Pročistit si hlavu." Pokrčila jsem rameny. Vůbec jsem nechápala co se to s ní zase děje. V jednu chvíli je milá a v té druhé zase na mě křičí. Jak si pak má člověk s ní promluvit?
"Nepamatuješ si, že jsem ti vždycky říkala, aby ses od té části a vůbec od lesa držela dál? Proč mě nikdy neposlechneš." Povzdechla si, ale bylo vidět, že je naštvaná.
"Vždyť já už ani nevím, co můžu a ne a co je pravda a co ne a navíc nebyla jsem tam sama." Řekla jsem ji a posadila se do křesla a dívala jsem se, jak máma přechází pořád dokola.
"To, ale neznamená… Počkej a s kým jsi tam byla?" Ptala se mě se zvednutým obočím. Povzdechla jsem si. Nebyla jsem si jistá, jestli bych jí měla říct pravdu o Derekovi. Přece jen patřil podle všeho k dalším rodinám.
Ale co jsem mohla vlastně ztratit. Byl stejný jako my a pokud se mám držet jeho rady, tak to udělám.
"S Derekem Blakem." Řekla jsem ji a její oči se rozšířily.
"S Derekem?" Ptala se roztřeseným hlasem a její oči ukázali údiv a taky smutek. "Se synem Margaret a Dereka Blake?" ptala se roztřeseným hlasem a já pokrčila rameny.
"Nejspíš. Nevím, jak se jmenují." Máma si povzdechla.
"To jsem si mohla myslet, že celé město znovu zaplaví zakladatele a budou se snažit znovu obnovit kruh." Prohrábla si rukou vlasy a já jsem se na ní zamračila.
"O čem to mluvíš?"
"O ničem." Zavrčela jsem na ni a její oči se rozšířily. Zvedla jsem se a začala stejně přecházet jako ona.
"Zatraceně, proč mi aspoň jednou nemůžeš říct pravdu!" rozhodila jsem rukama. "Mám právo vědět, co se děje v mém životě a kdo vlastně jsem." Vykřikla jsem na ni. "Nemáš právo mi nic z toho zatajovat."
"Nemám právo!!!" vykřikla na mě v šoku. "Víš vůbec, o čem mluvíš?! Snažím se tě jen chránit. Snažím se, aby si nezažívala to co já, aby si nedopadla jako já!!!" vykřikla na mě.
"Já už nejsem malá holka mami!!! Umím se rozhodovat sama. Naučila si mě, co je dobré a co špatné, ale taky si vždycky chtěla, abych se rozhodovala sama, a když bych se měla rozhodovat sama tak mě nenecháš!!" vykřikla jsem na ní a já viděla se v jejích očích lesknout slzy.
"Myslíš, že to nevím!!!" vykřikla na mě. "Vím, že už nejsi ta malá holčička a že tě nemůžu chránit jako kdysi, ale to neznamená, že tě nemůžu ušetřit bolesti." Vykřikla na mě.
"Můžeš, ale já tě prosím. Prosím tě mami řekni mi aspoň jednou v životě pravdu. Co se to tady vlastně děje?" ptala jsem se a cítila, jak mi po tváři stekla slza. Máma zavřela oči, těžce vydechla a utřela si uslzenou tvář.
"Tak dobře. Řeknu ti pravdu." Obě jsme se posadili naproti sobě a ona se mi dlouze zahleděla do očí. "Toto město před staletími založilo několik čarodějných rodin, které byly vyhlazeny o několik let později osadníky, které se báli nadpozemských schopností. Všechny zakladatelské rodiny přežili a už po staletích se každých osmnáct let sjíždějí do města a chtějí ho získat zpátky, ale nikdy se to nikomu nepovedlo a pokaždé někdo přišel o život." Prohrábla si rukou vlasy. "Všechno začalo před osmnácti lety, když jsem dokončila střední školu a chystala jsem se na vysokou. O prázdninách se najednou objevil tmavovlasý muž, po kterém všichni šíleli, ale on všechny přehlížel. Byla jsem tenkrát mladá, plně zahleděná do sebe a do magie. Chtěla jsem opustit město, ale zároveň mě lákali prozkoumat hlubiny magie a on byl magicky přitažlivý." Povzdechla si. "Tenkrát to byl jako sen. Zamilovala jsem se a on do mě nebo jsem si to aspoň myslela. Pomohla jsem mu spolu s dalšími vytvořit plán jak získat město zpátky a vypadalo, to že se to povede, ale nevyšlo to a dva bratři tvého otce zemřeli." Povzdechla si. "A pak se to stalo." Zavřela oči.
"Co se stalo?" naléhala jsem na ni.
"Moje moc není fyzická, ale duševní. Vidím a slyším věci, které ostatní ne a noc před útokem, kdy se strhla povodeň a zničila sídlo Harthrone jsem měla vidění. Přišlo ke mně zničeno nic. Nevěděla jsem, o co jde, ale ve vidění jsem viděla spoustu smutku, krve, bolesti, ale taky naději. Jednoho dne se mělo narodit dítě, které ukončilo válku mezi lidmi a čaroději a rodiny zakladatelů by opět získali zpátky postavení. To dítě bylo vyvolené a mělo nám přinést buď zkázu anebo nehynoucí slávu. Nechápala jsem to, až do chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná." Vydechla a já jsem zalapala po dechu. "Nikdy jsem pro tebe takový život nechtěla. Můžeš mě nenávidět, že jsem ti neřekla pravdu, ale snažila jsem tě jenom chránit. Protože lež v tomhle případě je lepší než krutá pravda." Řekla a chtěla odejít, když jsem se zvedla.
"Mami…" vydechla jsem, máma se na mě otočila a já jsem se jí vrhla do náruče a začala jsem vzlykat. "Je mi to líto." Mama mě pevně objala a oběma nám tekli slzy bolesti, ale zároveň štěstí.
Derek měl v něčem pravdu a to v tom, že rodiče si člověk nevybírá, ale nikdy nevíme, co se stane a tak musíme prožít každou minutu a to jsem taky hodlala udělat.
Chtěla jsem mámě něco říct, když se trhnutím otevřeli dveře a v nich se objevil můj otec.
"Máme opravdu veliký problém." Konstatoval a já se podívala na mámu, která měla na tváři nechápavý, ale otrávený výraz a já si v tuhle chvíli uvědomila, že mít najednou oba rodiče nebude ani náhodou špatné, jde jen o to, jak to člověk přijme a já jsem je rozhodně chtěla u sebe za každou cenu.

Bylo pěkné vidět mámu takhle šťastnou … Ale co vlastě bude, dal???
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 19. září 2014 v 20:24 | Reagovat

Opět naprosto úžasné a okouzlující :-)

2 veronika veronika | 29. září 2014 v 21:40 | Reagovat

Fantastická

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama