SHADOWS of DESTINY || 21. Kapitola

22. září 2014 v 8:00 | LussyNda |  Shadows of Destiny
KAPITOLA: 21. DÍL: I. SERIE: Shadows of Destiny AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy



"Co se stalo?" ptala se máma, ale on si jen odfrkl a prohrábl si svoje vlasy.
"Co myslíš, hm?" vyštěkl. "Lovci opět udeřili do útoku. V městě jich stále víc a víc přibývá. North se nejspíš rozhodl vyhlásit válku." zavrčel a bouchl do zdi. Lekla jsem se a nadskočila.
"Ale on přece nemůže vědět, kolik nás tu je." začala máma roztřeseným hlasem. Podívala jsem se na ní a viděla, jak se v jejích očích zračí strach.
"To sice ne, ale tuší. Vždycky to věděli a pak to vždycky dopadlo, tak jak to dopadlo, ale tentokrát my budeme chytřejší." řekl a já viděla, jak jeho oči se zaměřili na mě.
"Co tím myslíš?" ptala se máma a on se na ní podíval takovým pohledem, až se její pohled změnil z vystrašeného na zlostný. "Tak to tedy ne! To nikdy nedovolím." vyštěkla po něm.
"Není jiná možnost." Oponoval jí.
"K tomu nikdy nedojde!!" zavrčela na něj. Nikdy jsem mámu neviděla tak naštvanou. "Neobětuju vlastní dceru jen kvůli tvé zatracené ješitnosti, a jestlises vrátil jen kvůli tomu tak můžeš zase rychle zmizet. Protože potom tady pro tebe není místo." vyštěkla po něm. Vyjeveně jsem na mámu koukala. Podívala jsem se směrem ke svému otci a viděla, jak jeho oči najednou zčernali zlostí.
"Co si to dovoluješ!!!" vyštěkl po ní a máma najednou zbělela. "Jsem tvůj pán a ty mi budeš prokazovat úctu." zavrčel na ní a máma se chytla za krk a začala ztěžka dýchat. "Nestrpím, aby mi někdo neprokazoval úctu, jakou si zaslouží vládce stínů." zavrčel na ní a máma lapala po vzduchu. Nevydržela jsem to. Tohle nesměl. Neměl na to právo.
"Přestaň!!!" vykřikla jsem na něj, ale nezdálo se, že mě bere na vědomí. "Nech jí být." křičela jsem znovu, ale nic se nestalo. Viděla jsem, jak máma pomalu slábne, a nemohla jsem dopustit, aby se jí něco stalo. Soustředila jsem veškerou sílu do mého hlasu a najednou jako by mým tělem projel něco jako elektrický výboj. "Řekla jsem ti, ať mámu pustíš a to hned!!!" zakřičela jsem a ve stejnou chvíli praskla všechna světla, otevřeli se okna a dovnitř proudil silný vítr, který mi čechral moje rudé vlasy. Konečně se zdálo, že mě vzal na vědomí a jeho očí se rozšířili a vrátili se do svého stavu. Měla jsem na něj tak hrozný vztek. Tak hrozně jsem ho nenáviděla. A on musel konečně poznat, co je to opravdová bolest. Prostě musel to poznat. Nevěděla jsem jak, ale něco v mém nitru mi říkalo, co mám udělat i jak to mám udělat.
"Co si to vůbec dovoluješ!!!" vyštěkla jsem po něm. "Jak si vůbec dovoluješ nekráčet do našeho života a myslet si, že ho budeš řídit." vyštěkla jsem po něm a cítila veškerou energii, která proudila mým tělem a nasávala mojí zlost. Viděla jsem, jak jeho tvář zbledla a jeho oči začaly ztrácet tu správnou barvu. "Kdo si myslíš, že jsi!!!" znovu jsem na něj vykřikla a on padl na kolena a chytil se za krk. "Opustil si nás. Nemáš žádné právo říkat, co máme dělat. Tu bolest, kterou si mámu podrobil, si zasloužíš ty!!! Zasloužíš si trpět.!!!" vyštěkla jsem na něj a cítila ještě větší zlost, ale i únavu. "Zasloužíš zemřít!!! Pro mě si mrtvý!!!" vyštěkla jsem na něj a chtěla mu zasadit ránu. Musel pykat. Prostě musela. Zničeno nic jsme cítila máminu chladnou ruku na svém čele.
"Rayo prosím. Prosím přestaň. Tohle nejsi ty." zašeptala.
"On si to zaslouží. Zaslouží si trpět." vyštěkla jsem a vůbec jsem si nic neuvědomovala.
"Já vím, a taky bude jen tě prosím. Pro mě. Udělej to pro mě a přestaň." pronesla v klidu. Najednou jsem cítila z jejích rukou proudit teplo, které se rozprostíralo po celém mém těle, a všechna zloba najednou mizela a já přestala. Padl na zem a ztěžka dýchal. Byla jsem unavená a zmatená. Všechno co jsem cítila. Všechno co jsem dělala. Bylo mi špatně. Bylo mi špatně ze sebe.
"Úžasné." slyšela jsem hlas mého otce. "Vidíš. Říkal jsem ti to. Je to naše jediná možnost na vrácení práv tohoto města." usmál se. "Dítě moje." udělal ke mně krok, ale já ustoupila stranou a máma si stoupla, přede mně.
"Nepřibližuj se k ní. Řekla jsem ti už jednou, že nedovolím, aby se jí něco stalo. Pokud chceš bojovat a vyhrát město zpátky, tak prosím, ale bez nás. Můžeš být její otec a můj pán, ale nemáš na ní právo. Nepamatuješ se? Vzdal ses nás před lety a slib, který jsem dala luně, stále trvá." řekla mu a já jsem najednou nechápala, o čem to mluví. Slib Luně?
"Ten slib si dala ty, ale ne ona. Ona patří stále k nám." řekl mámě.
"Nerozhodla se." trvala na svém máma. "A ty jí k tomu rozhodnutí nemůžeš donutit. Ona se musí rozhodnout, jestli si vybere světlo anebo stíny." zavrčela na něj.
"O čem to tu zatraceně zase mluvíte!!" vyštěkla jsem na ně. Sakra proč mluví jako bych tu vůbec nebyla a jako by se mě nic z toho, coříkají, netýkalo? Máma se na mě podívala a dala mi zoufalý pohled. Vážně proč se na mě poslední dobou dívá jako by mě litovala? Copak jsem k lítosti?
"Proč jí to neřekneš, hm?" začal můj otec. Máma po něm hodila ksicht a naznačila mu, aby byl zticha, ale jeho to neodradilo. "Vážně? Co jí namluvíš tentokrát, aby udělala to, co ty chceš? Že naše rodina je zrůda a nesmíme přijít k moci?" ptal se jí s úšklebkem.
"Být tebou bych držela hubu, jestli nechceš přijít k úhoně." zavrčela jsem na něj.
"Hm… Koukám, že sis jí pěkně vytvořila k obrazu svému, cos jí o mě napovídala hm?" ptal se posměšně.
"Nic jsem ji nemusela povídat. Moje dcera má vlastní mysl, aby věděla, co si má myslet a nepotřebuje, aby ji někdo něco diktoval a pokud se ti to nelíbí tak můžeš jít."
"Víš moc dobře, co se stane, když to neuděláme." řekl ji. "Nemůžeš ignorovat proroctví. Viděla si, co dneska dokázala a sama víš, že se to bude stupňovat, tak proč to ignoruješ. Proč ignoruješ proroctví." prohlásil.
"Protože o nic nešlo. Raya je jako všichni ostatní. Nikdo neřekl, že vyvolenou je ona. Ve stejný den se narodilo i jiné dítě a ona nemusí být tou pravou." řekla mu.
"Lžeš sama sobě." prohlásil. "A kvůli tobě zahyneme všichni." šel ke dveřím.
"Moment. O čem to mluvíte?" podívala jsem se na ně. "Je něco navíc, co jste mi neřekli, kromě toho proroctví?" ptala jsem se jich.
"Jen to proroctví." řekla máma a kousla se do spodního rtu. To dělala, když byla, nervózni a já věděla, že mi něco neříká.
"Proč mi pořád lžeš?" ptala jsem se jí dotčeně. "Řekneme mi aspoň jednou jeden z vás pravdu."
"Chceš pravdu?" zeptal se můj otec. "Dostaneš ji. V den tvých osmnáctých narozenin si budeš muset zvolit, buď světlo jako tvoje matka nebo stíny jako moje rodina. Rozhodnout se ale musíš sama a svým rozhodnutím zpečetíš i náš osud."
"Nevíš to jistě." řekla máma.
"Nevím, ale vím, že na devadesát procent je tou vyvolenou." prohlásil a já jsme nasucho polkla. Proč se na mě všechno valí v jeden čas? Copak opravdu nebudu mít nikdy klidný život?
Nežádala jsem přece, aby se nic z toho stalo, tak proč mě bůh tak hrozně nenávidí, že vystavuje takovým zkouškám? Neměla jsem toho už dost?

No jo já vím. Nejspíš neměla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 24. září 2014 v 17:48 | Reagovat

Ech.... á vážně nemůžu!
Ty prostě dokonale píšeš :-) :-3
úžasná kapitola, moc se těším na další :-)

2 veronika veronika | 29. září 2014 v 21:43 | Reagovat

Úžasná kapitola nemám slov :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama