SHADOWS of DESTINY || 22. Kapitola

25. září 2014 v 8:00 | LussyNda |  Shadows of Destiny
KAPITOLA: 22. DÍL: I. SERIE: Shadows of Destiny AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy



Jestli jsem si někdy myslela, že můj život byl zlý sen, tak jsem se tedy rozhodně pletla, protože během následujících dní se můj život proměnil v naprosté peklo a pak se peklo přetvořilo na úplně jinou úroveň.
Ze skoro bezstarostné holky, která se zajímala jen o školu, se najednou stala holka, která ani ve skutečnosti neví, kdo doopravdy je a co by se svým životem vlastně měla udělat. Všechno šlo od deseti k pěti a já jsem pomalu začínala ztrácet odvahu jít vůbec dál a normálně fungovat.
Hodiny tikali na nočním stolku a ručička stále ukazovala víc a víc hodin a já ležela ve své posteli a dívala se, jak mi čas protéká mezi prsty.
Myslela jsem na to jak na začátku roku, bylo všechno jiné. Všechno bylo dokonalé a neměla jsem žádné starosti a teď? Teď se musím rozhodnout, jestli zachráním rodinné dědictví a budu v něm pokračovat, ale jak jsem tohle vlastně měla rozhodnout sama?
Co jsem vlastně sama, kdy vlastně rozhodovala? No podle mě nic.
Vždycky jsem se zaměřovala spíše na školu a najednou teď mám rozhodnout o životech několika lidí? Když vlastně ani nevím, jak to mám udělat?
V dálce se ozvalo zavití vlka a já si najednou uvědomila, že tím jedním zavitím vlka to vlastně všechno začalo.
Vstala jsem z postele a otevřela okno. Všude byl klid, jen měsíc na obloze ozařoval celou naší ulici a pak se ozvalo zavití znovu. Otočila jsem hlavu a setkala se s pohledem černého vlka, který ve stejnou chvíli zavil znovu a odběhl někam hodně, hodně daleko.
Můj život už nemůže být nejnormálnější.
***
Ráno jsem se probudila opravdu hodně brzo a chtěla jsem vypadnout, než se vzbudila máma. Ne, že bych proti ní něco měla, ale měla jsem hlavu plnou nejasností a opravdu jsem nepotřebovala, aby mě někdo poučoval o tom, jak správně jsem se měla zachovat. Ne. Na to jsem byla už opravdu hodně a hodně stará.
Oblékla jsem si tmavé džíny, bíle tričko a přesto si natáhla svojí džínovou bundu. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a vyrazila jsem ven. Snažila jsem se nedělat žádný zvuk a klidně se vypařit, ale jak se zdálo, tak sem nebyla jediná, koho napadlo, že se ráno vypařím.
"Většinou takhle brzo nevstáváš." Ozval se z obývacího pokoje hlas mé matky. Podívala jsem se na ní a ona seděla s hrnkem v ruce na pohovce a dívala se na mě.
"To ty taky ne. Většinou si prospíš, když máš volno." Řekla jsem ji a založila si ruce na prsou." Zvedla obočí, napila se ze svého hrnku a znovu na mě upjala svoje oči.
"To je pravda, ale v poslední době nespím moc dobře a potřebovala jsem přemýšlet." Řekl mi.
"Hm, čím to asi bude." Odpověděla jsem kousavě.
"Rayo prosím." Vydechla moje matka. "Vysvětlila jsem ti, proč jsem to udělala ne?" ptala se se zvednutým obočím.
"Ano to jo a já jsem to pochopila, ale to neznamená, že se mi to líbí. Neznamená to, že to nebolí." Prohrábla jsem si rukou vlasy. "Převrátili jste mi život naprosto naruby a teď čekáte, že se rozhodnu pro jednoho z vás, jako by to bylo snadné rozhodnutí, ale mám pro tebe novinku. Není to ani náhodou snadné." Vykřikla jsem na ni. "Nelíbí se mi představa, že si mám volit a už vůbec se mi nelíbí, že ať si zvolím cokoliv, tak nikdy nebudu dělat, to co chci já, protože vždycky budu něčemu podřízená. A to je fakt děsný." Znovu jsem na ní vykřikla.
"Rayo já přece po tobě nechci, aby si pro tohle obětovala celý svůj život. Přísahám, snažila jsem se tě z tohohle světa ochránit. Opravdu. Udělala jsem všechno proto, aby si žila jinak, ale budoucnosti si nemůžeme určit, přijde k nám sama." Řekla s povzdechem.
"Jasně." Řekla jsem ji. "To říkáte všichni, ale to neznamená, že se mi takový osud líbí, protože nelíbí. Jsem z něj otrávená." Zavrčela jsem ve frustraci. "A už musím jít. Mám toho dneska spoustu a musím se stavit v knihovně pro knihu na svojí ročníkové práci, protože pořád k tomu všemu musím chodit do školy a pokusit se zachovat ve svém životě něco co by aspoň trochu připomínalo normální, pubertální dospívání." Řekla jsem ji. Otočila jsem se a vyrazila jsem z domu, než se mě máma mohla pokusit zastavit. Vážně co je to s nimi? Proč prostě nemůžou udělat něco, aby mě z toho dramatu vynechali, copak chci opravdu moc.
Popravdě se mi do školy vůbec jít nechtělo a vlastně jsem tam ani namířeno neměla. Chtěla jsem dneska klidný den a přemýšlet a to by se mi tedy ve škole vůbec nepovedlo.
***
Celý den jsem strávila sedět pod jabloní v lese u zříceniny. Nevěděla jsem proč, ale toto místo mě nějakým zvláštním způsobem uklidňovalo a navíc jsem doufala, že tu narazím na Dereka, ale nebylo po něm za celý den ani stopy a to jsem si myslela, že tu tráví většinu svého času, ale zjevně jsem se mýlila.
A tak jsem tu prostě seděla a probírala se knihou od profesora historie a snažila se vymyslet svojí závěrečnou práci. Kniha byla k mému překvapení opravdu zajímavá a já se od ní nemohla odtrhnout, a když jsem to konečně udělala, začalo se smrákat a já jsem vyrazila domů.
Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, co vlastně mámě řeknu a hlavně jsem doufala, že jí nevolali ze školy, že jsem dneska nedorazila na hodinu. Nepotřebovala jsem k tomu všemu ještě další problémy, o to jsem opravdu nestála, ale všechno se mi hroutilo pod rukama a já jsem potřebovala najít rovnováhu, abych opět mohla klidně dýchat. A najít tak cestu ven z tohohle zmatku.
Popravdě řečeno mě napadalo několik scénářů, které jsem mohla udělat, a nejvíce se mi zamlouval, ten ve kterém jsem si sbalila všechny věci a odjela hodně a hodně daleko z tohohle místa a už se sem nikdy nevrátila.
Jo bylo by to nejlepší, ale copak bych to mohla udělat? Mohla bych tady mámu nechat samotnou?
Ne samozřejmě, že ne.
Nemohla jsem jí tu nechat, zvlášť pokud se tu objevil můj otec. Nevěděla jsem, co je zač a čeho je vlastně schopný a já doufala, že se z něj nevyklube ještě větší idiot, než jsem si do teď myslela. Z máminy reakce jsem pochopila, že ho stále miluje, ale štvalo jí její chování, ale i přes jeho nedostatky jsem věděla, že ho pořád miluje, ale bylo pro ni těžké se rozhodnout, mezi ním a mnou, protože nás milovala oba a já jsem se pomalu začínala bát, koho má vlastně ráda víc.
Mě nebo jeho?
V domě bylo zhasnuto a tak jsem myslela, že máma už spí a odechla jsem si. Nevím, jak bych se s mámou mohla teď vypořádat, potřebovala jsem klid a vyrovnat se s tím sama.
Vešla jsem do domu, rovnou do kuchyně. Máma nebyla vůbec nikde k vidění, což bylo zvláštní, protože máma většinou nechodila spát tak brzo, což znamenalo, že musela být pryč.
Vyndala jsem z lednice džus a napila se z krabice.
"Jak nechutné. To ti matka nikdy neřekla, že pít se má ze sklenice?" řekl jeho hlas a já se až skoro udusila tekutinou v mém krku. Několikrát jsem zakašlala, ale pak jsem se konečně zaměřila na muže, který byl naproti mně a opíral se o dveře naší kuchyně.
"Co tady děláte?" ptala jsem se ho hořce.
"Nemůže otec přijít navštívit svojí dceru." Usmál se a já se zamračila. "Je už docela pozdě a ty si teprve přišla domů. Můžeš mi říct, kde si vlastně byla." Pozvedl obočí.
"A co je vám vlastně do toho? Je to moje věc, kdy chodím domů. A vůbec kde je vlastně máma?" Ptala jsem se a položila krabici z džusu na stůl.
"Někde venku." Pokrčil rameny a jeho oči se zaměřily na ty mé. "A rozhodně by se jí nelíbilo, že nechodíš do školy a couráš se bůhví kde. Chceš, aby tě vyloučili ze školy."
"Jak sakra víte, že jsem nebyla ve škole." Ptala jsem se ho překvapeně.
"Šel jsem za tebou a chtěl si promluvit bez přítomnosti tvé matky a věděl jsem, že na veřejnosti mi nic neuděláš a tak jsem čekal před školou. Když si nepřišla, šel jsem za profesorem a hádej, co mi řekl?" Ptal se v otázce a pozvedl obočí. "Že si dneska ve škole nebyla. Což mě přivádí k otázce, kde si vlastně byla."
"Proč bych měla poslouchat někoho jako vás?" ptala jsem se frustrovaně. "Jste sice muž, který mě zplodil, ale to neznamená, že máte právo mluvit do mého života, pokud jste zapomněl, objevil jste se tady teprve nedávno, takže nemáte žádné právo rozhodovat o mém životě je vám to jasné." Zavrčela jsem na něj." Jeho pohled se zaměřil na mě a já si povzdechla. "Co zas?"

"Mám otázku." Řekl a já jsem si povzdechla. "Si ještě panna?" zeptal se a já jsem vykulila oči. Cože? Jak se mi vlastně může na něco takového vůbec ptát?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kulisek129 Kulisek129 | 28. března 2016 v 23:07 | Reagovat

Lepší otázka ho nenapadla? :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama