SHADOWS of DESTINY || 24. Kapitola

2. října 2014 v 8:00 | LussyNda |  Shadows of Destiny
KAPITOLA: 24. DÍL: I. SERIE: Shadows of Destiny AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy



Strhlo se peklo a já jsem nevěděla, co mám dělat.
Máma byla v bezvědomí a můj otec, kterého jsem teprve poznala, ztrácel čím dál víc krve a já? Jen seděla a v šoku nevěděla, co dělám.
Kdyby nebylo Dereka, nechala bych svého otce snad vykrvácet. Jakmile se vzpamatoval, neváhal. Vzal mobil a zavolal záchranku.
A to byl důvod, proč jsem skončila v nemocniční čekárně na jedné z chladných židlí. Seděla jsem tu a tupě zírala před sebe.
Derek před chvíli někam odešel a já nevěděla kam. Nevěděla jsem nic. Byla jsem ve svém světě a nemohla jsem skoro ani dýchat, když jsem si vzpomněla na to, co se vlastně stalo.
Před mýma očima se najednou objevil kelímek s kouřícím nápojem. Zvedla jsem oči a setkala se s pohledem Dereka.
"Vezmi si to." Řekl mi. Povzdechla jsem si a vzala jsem teplý nápoj do svých rukou.
"Děkuju." Řekla jsem mu a trochu jsem se napila. Derek si sedl na sedadlo vedle mě. "Nemusíš tu být." Řekla jsem mu a svůj zrak jsem zaměřila na podlahu předemnou.
"Rayo…" začal, ale já jsem zvedla ruku.
"Ne prosím. Nepotřebuješ, abych tě vtáhla do svého světa." Prohrábla jsme si rukou vlasy.
"Sorayo, chci ti pomoct." Vydechl a chytil mě za ruku.
"Nevím jak by si mi mohl pomoct." Zavřela jsem oči. "Cítím se na nic. Cítím jako by se mi všechno rozpadalo přímo pod rukama. A nevím jak to zastavit." Prohrábla jsem si rukou vlasy. Derek chytil moje třesoucí ruce do svých.
"Rayo já vím, že je to těžké. Věř mi, vím to. Zažil sem to samé se svými rodiči…" začal, ale já se mu podívala do tváře a přerušila jsem ho.
"Vážně?" Ptala jsem se ho se zvednutým obočím. "Tvoje rodiče se tě pokusili zabít?" ptala jsem se ho. "Tvoje rodiče ti celý život lhali?" Ptala jsem se ho. Neodpověděl, jen mlčel. Neměl mi totiž na to jak odpovědět. "Tak vidíš." Vstala jsem a chtěla jít, ale chytl mě za ruku.
"Kam jdeš?" ptal se mě.
"Potřebuju na vzduch." Řekla jsem mu s povzdechem. "Nějak tady nemůžu dýchat." Otočila jsem se a než stačil něco říct, jsem vyšla z čekárny a šla rovnou k východu.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Co jsem taky mohla hm? Moje vlastní matka se mě pokusila zabít a díky tomu ona i můj otec skončili v nemocnici a já? Já jsem nevěděla, co jsem měla dělat dál.
Celý svět se mi motal a připadala jsem si strašně bezmocná. Vyšla jsem na chladný venkovní vzduch a zhluboka jsem se nadechla. Celé tohle město, které jsem dřív znala, mi bylo najednou tak strašně cizí. Prošla jsem parkovištěm a šla podél silnice, dokud jsem se nezastavila na konci silnice. Zůstala jsem zírat před sebe. Přede mnou stál autobus a zrovna do něj nasedali lidi. Povzdechla jsem si.
Jak to bylo snadné. Mohla bych nasednout do toho autobusu a na dobro odjet odtud a už se nikdy neohlížet, ale mohla jsem?
Za mnou se ozvali něčí těžké kroky. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Bylo už pozdě a nejspíš bych se měla vrátit domů, ale copak můžu? Sama?
Ne samozřejmě, že ne.
Vydala jsem se zpátky do nemocnice, ale ten hrozný pocit, že mě někdo sleduje, ve mně zůstal a myslím, že potom co se v poslední době stalo jen tak nezmizí.
Prošla jsem nemocniční halou a viděla Dereka stále sedět v čekárně.
"Dereku." Oslovila jsem ho. Zvedl ke mně hlavu a dal mi slabý úsměv. "Je mi to líto." Vydechla jsem. "Neměla jsem na tebe takhle vyjet, ale je toho v poslední době tolik a já. Nevím, jak s tím mám naložit." Řekla jsem mu. Nic neřekl, jen vstal a pevně mě obejmul.
"Já vím. Vím, jak je to těžké, ale Rayo." Řekl a podíval se mi do očí. "Nesmíš dovolit, aby tě to pohltilo." Řekl mi a pohladil mě po tváři. Smutně jsem se usmála a znova ho pevně obejmula. Připadalo mi to tak strašně správné být v jeho náručí a nechat ho aby mě uklidnil. Bylo to, místo kde jsem chtěla zůstat na hodně a hodně dlouhou dobu.
"Promiňte." Vyrušil nás hlas. Vzhlédla jsem a setkala s pohledem doktora. "Vy jste Soraya Brooksová?" zeptal se a já přikývla.
"Ano, stalo se něco?" Ptala jsem se ho a konečně pustila Dereka.
"Ne." Usmál se. "Všechno je v naprostém pořádku. Stav vašeho otce se zlepšuje. Jeho rána byla jen povrchní." Usmál se na mě. "Pár týdnů a bude v naprostém pořádku." Usmál se na mě. Povzdechla jsem si úlevou.
"A.." nevěděla jsem, jak se mám zeptat. "A co moje matka? Bude v pořádku?"
"Vaše matka?" zeptal se nechápavě.
"Ano Rebecca Brooksová. Přijela sem současně s mým otcem. Měla poranění hlavy. Jak je na tom?" podívala jsem se do jeho tváře, ale on se tvářil stále víc a víc nechápavě, jako by vůbec nevěděl, o čem to mluvím.
Podíval se do svých papírů a pak zakroutil hlavou. "Je mi to líto slečno Brooksová, ale nikoho pod tímto jménem nemáme na seznamu." Řekl.
"Co to znamená?" podívala jsem se na Dereka, který kroutil nechápavě hlavou.
"To znamená, že vaše matka nikdy do této nemocnice nedorazila. Rozhodně ne do téhle." Řekl a pak se otočil a odešel. S Derekem jsme na sebe začali koukat a nevěděli, co vlastně máme dělat. Jak to vlastně bylo možné. Je tu jediná nemocnice a máma byla v bezvědomí, nemohla přece jen tak odejít z nemocnice. To bylo něco, co jsem nedokázala pochopit, ale i přesto se to dělo.
A já jsem si vůbec nebyla jistá, co mám v téhle situaci dělat. Nejen, že se mi vlastní matka pokusila zabít, ale teď i utekla z nemocnice, aniž by si jí někdo všimnul. Proč prostě můj život nemůže normální? Proč já nemůžu být jako každý normální teenager? Copak toho chci tolik?
Ne Samozřejmě, že nechci, ale prostě mě není souzeno žít normálním, životem, protože to potom bych se hodně nudila, podle názoru někoho, koho ani neznám. Ten někdo mě stoprocentně hodně nenávidí.

A já nevěděla proč vlastně tomu tak je.…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veronika veronika | 9. října 2014 v 21:26 | Reagovat

pěkná :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama