FROSTY HEAT || shortstories VYKOUPENÍ DUŠE

24. prosince 2014 v 20:00 | LussyNda |  VA
Název: Frosty Heat - Mrazivý žár
Díl: 1. - Jednárázovka
Návaznost: VYKOUPENÍ DUŠE
Postavy: Rosmary Mazur & Strážce Dimitrij Belikov
Počet slov: 3166
Autor: LussyNda
Blog: dark-shadows-of-roses.blog.cz

/ŠTASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE, DOUFÁM, ŽE SE VÁM VÁNOČNÍ POVÍDKA BUDE LÍBIT, SICE NENÍ S VÁNOČNÍM MOTIVEM, ALE I PŘESTO JE TO VÁNOČNÍ DÁREK A TAKOVÁ MALÁ UKÁZKA. DO DALŠÍHO ROKU. KRÁSNÉ ČTENÍ./


Dimitri pov:

Čepele mečů do sebe naráželi při souboji a jejich hluk drásal uši. Vždycky když jsem potřeboval uvolnění, vyhledal jsem boj mečem, kde jsem se dokázal plně vybít, vždy to zabíralo, ale nyní ne. Nenašel jsem takové uvolnění, jaké jsem čekal, spíš moje hlava nepříjemně bolela a byla plná vzpomínek, které mi bránili plně si vychutnat boj.


Moje mysl byla zaměřena jen a jen na ni.


Od téhož osudného dne, to byla jen a jen ona. Omámila mojí mysl a na nic jiného jsem se nedokázal soustředit. Můj soupeř zasadil úder, má ruka, která svírala meč, se zkroutila v nesprávném směru. Klekl jsem si a podepřel jsem si tělo mečem. Byl jsem čím dál tím víc nevyspalý. Bojoval jsem každý den, víc a víc a spal čím dál tím málo.


Už jsem se pomalu bál i zavřít oči, protože jsem měl strach, že znovu uvidím její tvář zkroucenou v bolesti, při tom pohledu se mi srdce sevřelo a nemohl jsem skoro vůbec dýchat, ale pak tam byli sny, na které jsem se moc těšil. Třeba když pootevřela rty, rudé jako čerstvě utržené maliny a v koutcích úst se jí objevil jemný úsměv nebo když otevřela své temně čokoládové oči v údivu.


"Tak to by stačilo." Ozval se hlas mého nejlepšího kamaráda a svěřence. S mým spolubojovníkem Mikhailem jsme si potřásly rukou a on hned odešel. Zvedl jsem se, hodil meč na lavici a pořádně jsem se napil z číše vína. Ivan na mě stále hleděl zamračeným pohledem.

"Co?" povytáhl jsem obočí a znovu jsem se pořádně s chutí napil. Víno chutnalo božsky. Určitě, tak by chutnala i ona.
"Co to s tebou je. Jsi v poslední době, jako vyměněný." Začal Ivan a nespouštěl ze mě oči. "Kdysi naposledy spal?"

Pokrčil jsem rameny a dopil poslední doušky vína. "Nebylo to tak dávno." Řekl jsem a odložil číši na stůl. Z lavice jsem si vzal svůj plášť, oblékl si ho a svůj meč jsem si strčil do pochvy, kterou jsem měl u pasu.

"No mě se moc nezdá. V poslední době se chováš opravdu divně, jak bych to jen specifikoval." Zamyslel se. "Jako by zasněně." Povytáhl na mně obočí.
"Zasněně?" zasmál jsem se. "Ivane, co to povídáš? Já se chovám úplně normálně a tobě se jen opravdu něco velice špatného zdá, to mi věř."


"Možná jo." Pokrčil rameny, ale to já už jsem byl na cestě ke svému koni. "Ty někam jedeš?"
"Ano. Slíbil jsem matce a sestrám, že se na ně přijedu podívat a ty si mi dal dnes volno, jestli se nepletu?" chytl jsem uzdu mezi prsty a čekal na jeho odpověď, ale on jen přikývl.

"Pozdravuj je." Odvětil jen, rozloučil se a odešel zpátky do svého hradu. Pevně jsem sevřel otěže a vyhoupl se do sedla. A vyrazil na cestu domů. Svojí rodinu jsem velice miloval a právě proto jsem k nim byl tolik ochranný. Nikdo si nedovolil žádné z mých sester ublížit, protože věděli, že bych jim to nedaroval.


V naší době Dhampýři sice neměli vůbec žádná práva. Byli jsme sloužící morojům a tak se někteří k nám i chovali, jako třeba můj vlastní otec, který mojí matku týral a měl jí jen pro pobavení, stejně jako nás.


Kdyby mě tenkrát nepotkalo štěstí a nestal jsem se strážcem syna jedné z nejprestižnějších rodin v Rusku - Ivana Zeklose, tak bych skončil, jako řadový strážce na hradě mého otce anebo ještě možná hůř.


Rosemarie pov:

Ostrá jehla mi znovu zajela do prstu a potřísnila znovu bílou látku výšivky, na které jsem pracovala už pěkně dlouho. Nikdy jsem vlastně nechápala, proč si má rodina tolik zakládala na ručních pracích. Já je třeba nesnášela, protože byli k ničemu. Víc jsem milovala, když jsem se učila ovládat svůj prvek. Naše rodina byla jiná než všechny ostatní, protože všechny ženy v naší rodině ovládali zvláštní kouzla a tak jsme na venek museli vypadat obyčejně.


Jenže já jsem byla celkově jiná. Žádná z mých sester si nikdy nestěžovala na ruční práce nebo jakékoliv ženské práce, ale já ano. Já jsem místo těchto ženských činnosti ráda seděla v sedle a jezdila jsem s větrem o závod.


Milovala jsem dlouhé vyjížďky anebo lov s mým otcem a bratry. Pohlédla jsem zasněně k oknu, kde padali vločky bílého sněhu. Tak moc jsem si dneska přála jet s otcem na lov, ale nemohla jsem. Byla jsem prostě žena, ať se mi to líbilo anebo ne.


Otočila jsem hlavu. V hlavní místnosti se bavili a smáli všechny mé sestry nad svými výtvory. Skousla jsem si spodní ret, odložila svoji výšivku na lavici, potichu jsem vstala a neslyšeně vyšla z místnosti.
Nemohla jsem sice dnes na lov, ale nikdo mi nemohl zabránit, abych zůstala sedět bez cíleně doma. To prostě nikdo nemohl čekat.


Rychle jsem proběhla chodbou až do mé komnaty, kde jsem si oblékla svůj zimní plášť s kapucí bílého vlka a vykradla se chodbou přímo na hlavní nádvoří.


Všude panoval klid, všichni sloužící připravovali hlavní síň na dnešní večerní slavnost a tak nebyl problém se nepozorovaně dostat přes nádvoří ke stájím. Osedlala jsem svého sněhově bílého koně, nasedla jsem do sedla obkročmo a potichu vyjela zadním vchodem stájím. Za tu dobu, co zde žijeme, jsem si už našla své vlastní způsoby, jak se nepozorovaně vytratit z hradu.

Ani v Turecku jsem sama nemohla vyjet hlavní bránou, bez toho, aby mě nedoprovázela skupina ozbrojených mužských strážců. A zde v Rusku to nebylo o nic jiné.


Projela jsem svým tajným vchodem ve zdech opevnění a zanedlouho už můj kůň cválal po zasněžených pláních, pryč od hlavního sídla.


Bylo to tak jiné, žít někde, kde byla zima skoro pořád. Turecko bylo jiné a já jsem tu zemi milovala, tato země sněhu pro mě bylo sice něco jiného, ale pořád jsem si nedokázala zvyknout, stmívalo se dřív a otec zakázal, aby se chodilo za setmění samo ven, kvůli vysokému nebezpečí.


Strigojské řady sílily čím dál víc a tím zvlášť zde v Rusku a nikdo nedokázal je zastavit. Otec si, ale myslel, že s tím naše rodina může něco udělat, ale sám dosud nevěřil Ruské společnosti, že dokáže plně pochopit historii naší rodiny a tak zakázal, aby se o tom mluvilo.


Konečně jsem vjela na lesní cestu a vydala se po ní do hlubin temného lesa.

Dimitri pov:

Ostří sekery znovu narazilo do dřevěného špalku, který se přelomil na dvě poloviny. Zvedl jsem nové poleno dřeva a znovu sekl.

"Chlapče, to už stačí. Dřeva máme dost. Pojď se radši najíst." Ozval se zamnou hlas mé matky. Otočil jsem se a setkal jsem se s jejím láskyplným pohledem. Byla to úžasná žena, která se tolik starala, o svojí rodinu, za kterou by položila vlastní život, ale starala se i o ostatní a nic za to nežádala a já jsem jen mohl doufat, že jednoho dne najdu ženu takovou, jaká byla má matka.


"Letos to vypadá na tuhou zimu, musíte ho mít dostatek." Oponoval jsem ji a dál se věnoval štípání dřeva. Matka si jen povzdechla a odešla zpátky do chalupy. Podíval jsem se na dům, ve kterém jsem prožil své dětství a usmál jsem se. Nebylo to nic honosného, ale byl to náš domov, teď už chápu proč, matka ani sestry nechtěli odsud odejít a to i přes to, že jim Ivan nabídl pohodlný život u nich na hradě.
Popravdě řečeno první se vzbouřila babička a pak všechny ostatní. A já jsem s tím nemohl nic dělat, ale dřív nebo později je budu muset přesvědčit, aby se přesunuli do bezpečí Ivanova hradu. Přece jen Strigojské řady narůstají každým dnem a bydlet tak daleko není tak dobré. Navíc bych je měl pořád na očích. Hlavně svojí nejmladší sestru, která už začíná pomalu vyrůstat v ženu k mému velkému znepokojení.


Poslední špalky dříví jsem do štípal a uklidil je pod střechu, kde aspoň z části zůstanou v suchu. V letních dnech byl náš dům dokonalý, ale ze zimy jsem začínal mít strach každým dnem čím dál víc a víc. Přece jenom dům už byl starý a moje rodina si zasloužila něco lepšího, ale stále jsem nepřišel na způsob, jak je o tom přesvědčit.


Vstoupil jsem dveřmi do světnice, odkud se linula úžasná vůně matčina proslulého černého chleba.
"No konečně. Už jsme si mysleli, že tam hodláš nocovat, bráško." Prohlásila Victoria a strčila si kus černého chleba do pusy.

"Nebuď drzá, slečinko." Políbil jsem matku na tvář a posadil se ke stolu. Přede mnou se hned zjevila miska vařícího borště. Vzal jsem si z ošatky černý chléb, lžíci zabořil do kouřící polévky a vychutnával si každý doušek svého starého domova, který jsem si pamatoval, taky hlavně kvůli matčině jídlu.
Netrvalo dlouho a miska byla prázdná stejně jako ošatka s černým chlebem.

"Teda už zase." Poznamenal jízlivě Sonya. "Mami už zase snědl všechen chléb. Kdo si myslíš, že ho bude zase dělat." Rozhodila rukama.

"Ale no tak Sonyo, nebuď na bratra protivná. Dnes udělal spoustu práce a zaslouží si se pořádně posilnit." Matka si sedla vedle mě a prohrábla mi prsty vlasy z čela. "Mám takový pocit, že se na hradě odbýváš, dítě moje." Povzdechla si a já se zasmál. Natáhl jsem se pro její ruce a políbil je.

"Tak to není, matko. Jen mám spoustu práce, ale mohu vás ujistit, že jím dostatek." Matka se usmála, ale v jejích očích bylo vidět, že mi moc nevěří. "Ehm, když vás tady tak mám všechny pohromadě." Začal jsem, bylo to teď nebo nikdy. "Začíná zima a vypadá to, že bude mnohem silnější." Pohlédl jsem na bábušku, která se netvářila moc nadšeně, nejspíš věděla o čem je řeč. "Strigojské útoky taky narůstají a já si myslím, že by vám bylo lepší někde, kde budete mnohem více chráněni a…" nedořekl jsem to, protože jsem byl přerušený.

"CCS… V téhle chalupě jsem se narodila a tady taky zemřu." Zabručela bábuška a já si povzdechl. "A přestaň tak neuctivě vzdychat!" pokárala mně. Pohlédl jsem na matku a hledal u ní pomoct, ale ta jen zakroutila hlavou.

"Jsi hodný Dimko, ale já tu nemohu nechat matku samotnou a navíc, tady jsme přece doma." Sestry jen přikyvovali na matčina slova a já věděl, že jsem v přesile. Takovou přesilu jsem prostě nemohl vyhrát sám. Jediné, co jsem mohl zařídit, byli strážci, kteří tuto oblast projížděli a hlídali na Ivanův příkaz.
"Měl bych pomalu vyrazit, je zima a brzo bude tma." Rozloučil jsem se s rodinu a přijal od matky ještě teplý bochník černého chleba. Vyhoupl jsem se na svého koně a vyrazil jsem směrem k Ivanovu hradu.
Les, kterým jsem byl nucen projíždět, se mi nikdy nelíbil a vždycky nám o něm bábuška vyprávěla hrozné věci a to nás jako malé děti odradilo do něj vůbec vstoupit, ale byla to nejrychlejší cesta k Ivanovi.


Pobídl jsem svého koně, který cválal mezi stromy, studený vítr mi cuchal mé vlasy a štípal mě do tváře a tak jsem si přitáhl svůj dlouhý plášť ke krku.


Zabočil jsem na cestu lesní cestu a strnul jsem, proti mně běžel sněhově bílý kůň a bylo vidět, že jeho oči byli rozšířené strachem. Zastavil jsem svého koně a pokusil jsem se cizího koně, který se ke mně řítil zastavit, nebyla novinka, že se občas někomu splašil kůň, ale nikdy bych nečekal někoho v těchto končinách, to spíše loupežníky a zloděje.

Seskočil jsem z koně a popadl uzdu bílému hřebci, hřebec se vzpouzel a dožadoval se puštění, ale já jsem sevřel otěže mnohem pevněji, nakonec se hřebec umoudřil a přestal se vzpouzet.
"No klid." Konejšil jsem ho a hladil ho po bílé hřívě. Vypadal už mnohem klidněji, ale já se zarazil. Na hřívě tohoto hřebce se leskla rudá tekutina, kterou bych poznal kdekoliv a kdekoliv - krev, ale jak je to možné. Hrdelní výkřik pronikl do mých uší a mně se sevřelo srdce v těle.


Někdo vykřikl znovu, ale tentokrát jsem neváhal. Popadl jsem otěže svého koně a vyrazil jsem k místu odkud se ozývali bolestné výkřiky.


Kůň cválal mezi stromy a kolem nohou mu vířil sníh a prach. Další výkřik prořízl vzduch a já konečně zahlédl příčinu. Několik temných postav v černých pláštích s rudýma očima se sesypávalo kolem osoby, která se krčila na zemi.


Vytáhl jsem meč z pochvy. "Hej vy!!!" vykřikl jsem na ně. Otočili se a odhalili své tesáky. Popohnal jsem koně a vyrazil proti nim, stejně jako oni vyrazili proti mně.


Máchl jsem mečem, strigoj se skácel bez hlavy k zemi. Seskočil jsem z koně zrovna ve chvíli, kdy se ke mně přiřítil další ze skupinky strigojů, docela by mě zajímalo, odkdy strigojové útočí v houfech. Vytáhl jsem dýku z pod kabátu. Máchl jsem mečem proti blížící se mu Strigojovi a proti dalšímu jsem hodil dýku, která se mu zabodla přímo do srdce.


Razil jsem si cestu přes těla strigojů až jsem se konečně dostal k poslednímu, který sál z těla napadeného a podle všeho to byla žena.

"Hej!!!" vykřikl jsem na něj znovu. Strigoj přestal pít a otočil svoje krvavé oči mým směrem. "Co kdyby si to zkusil na někoho silnějšího." Vytáhl jsem znovu svůj meč. Strigoj zavrčel a vyrazil proti mně. Vypadalo, že tenhle je jeden z nejsilnějších a co mě opravdu překvapilo, že proti mně nevyrazil už dřív, ale jak se zdálo, měl jinou práci.

"Jsi velice hloupý, copak si myslíš, že proti mně máš nějakou šanci." Zasmál se strigoj. A znovu proti mně vyrazil a pokusil se mi vyrazit meč z ruky, ale já jsem se jeho výpadu s lehkostí vyhnul a dokonce se mi podařilo ho seknout do ruky mečem, až zavrčel bolestí.


"Hlupáku!!!" červené oči se zaleskly zlobou. Máchl jsem mečem a sekl jsem ho ostřím do boku, strigoj zavyl bolestí a skácel se k zemi.


"Poslední přání?" píchl jsem ho špičkou ostří do krku a on znovu zavyl bolestí.
"Jsi bláznivý mladý blázen a brzy budeš trpět stejnou bolestí. Díky mému pánovi potečou potoky krve a nikdo jeho zlobě neuteče, ty bídný červ…" zvedl jsem meč a probodl jeho chladné srdce. Strigoj zavyl bolestí a skácel se mrtví k zemi.


Utřel jsem si pot z čela, rozeběhl jsem se k ženě ležící na zemi. Odložil jsem meč na chladný sníh, vzal jsem křehké tělo ženy do náručí a pomalu jsem ji otočil, mé srdce se sevřelo.


Každou noc jsem si představoval, jak budu držet tuto dívku v náručí, ale takto jsem si to nepředstavoval. Její mandlová pleť najednou ztrácela svojí barvu a její rudá krev kapala na její sněhově bílý plášť.
Zvedl jsem ruku a pohladil jí po její tváři. Její víčka se zachvěla a následně se otevřela. Oči barvy tmavé čokolády se upřely do mých a rozšířili se poznáním. Zapřela se rukami o zem a pokusila se zvednout.
"Jen klid má paní." Vydechl jsem. "Musíte odpočívat." Její oči nabraly ještě tmavší odstín hnědé, otočila hlavu, rozhlédla se kolem dokola a já cítil, jak se v mém náručí její tělo zachvělo. "Všechno už je v pořádku jsou mrtví." Hlava se otočila ke mně a ruka se dotkla jejího zkrvaveného krku. "Moment." Vytáhl jsem z mých kalhot bílou košili a utrhl spodní lem látky. Obvázal jsem ji ránu látkou. "Tak, v pořádku?" zeptal jsem se. Přikývla a pomalu se posadila se.

Vstal jsem a zastrčil svůj meč zpátky do pochvy. Její oči se na mě stále dívaly, ale mlčela.
"Má paní neměla byste se v těchto končinách byste neměla jezdit sama. Je to z nebezpečné." Prohlásil jsem.

"Zabil jste je všechny sám." Její zvonivý hlas nakonec promluvil. Usmál jsem se a zahleděl jsem se jí do tváří, do kterých se již vrátila jejich barva, a dokonce se objevil ruměnec.


"Ano má paní." Poklonil jsem se.

"Já… já vás znám." Vydechla potichu. "Byl jste na setkání městské rady." V jejích očích zajiskřil zvláštní plamen.

"Ano doprovázel jsem svého svěřence Lorda Zeklose." Její rty se zvlnily do kouzelného úsměvu a mně se v hrudi rozhořel zvláštní oheň.


Pomalu se zvedla ze země a oprášila ze svého pláště, zbytky sněhu. "Zachránil si mi život, zasloužíš si odměnu." Přitáhla si svůj plášť k tělu.

"To nepřipadá v úvahu paní moje." Sklonil jsem hlavu. "Je to moje práce." Prohlásil jsem. Na její tváři se objevil zamítavý pohled. Udělala ke mně několik kroků, ale při druhém se jí z vrkla noha a začala padat. Udělal jsem krok vpřed a naneštěstí jsem ji zachytil na poslední chvíli. Naše oči se střetly a já cítil ve svém těle zvláštní chvění.

V očích jí zářily hřejivé jiskřičky a na po tvářích se jí rozlil znovu ten kouzelný úsměv. Stály jsme tam a ona byla stále v mém náručí. Její oči sjely k mým rtům a na tváře jí zčervenaly. Zvedl jsem ruku, mé prsty přejeli po její hedvábné pleti. Sklonil jsem rty a jemně se dotkl těch, které chutnali po čerstvých malinách, stejně jak jsem si představoval.


Odtrhl jsem své rty od jejích a zadíval se jí znovu do očí. Po chvíli otevřela oči, tváře jí hořeli červení a její rty byli znovu narudlé. Usmála se a skousla si spodní ret. Její oči mě fascinovali, jako by mě k sobě táhla nějakou zvláštní mocí, která mě k sobě poutala. Její prsty sevřeli mojí košili a já jsem se znovu sklonil k jejím rtům, políbil jsem ji tentokrát víc vášnivě. Možná víc než jsem původně chtěl, protože se přitiskla k více k mému tělu a zasténala. Její tělo se zachvělo, když jsem se chtěl odtáhnout, nenechala mě a přitiskla se ke mně silněji. Líbal jsem jí, jako by zítřejší slunce nikdy nemělo znovu vyjít.
V dálce zahoukala sova a ozvalo se koňské zařehtání, což nás od sebe konečně od sebe odtrhli a oba naše pohledy se přesunuly k jejímu koni, který znovu zařehtal. Oba jsme se usmáli. Podíval jsem se na ní a její oči najednou potemněly.


"Měla bych už jet. Otec bude mít starost." Vydechla. Poodstoupila ode mě a šla směrem ke svému koni. Na poloviční cestě se zastavila a otočila se na mně. "Jak se jmenuješ?"


"Dimitrij… Dimitrij Belikov." Odpověděl jsem a byl jsem jako v transu.

"Jsi mým zachráncem Strážce Belikove." Uklonila se její prsty sáhli za krk a odepla sponu na medailonu. "Prosím vezmi si ode mě aspoň toto, jako odškodnění." Natáhla ruku a vtiskla mi medailon ve tvaru růže do dlaně. Přistoupila ke mně, její prsty znovu sevřeli látku lněné košile a vtiskla mi na rty polibek. "Ráda tě zase uvidím." Otočila se a šla ke svému koni. Konečně jsem se dostal z mého transu a rychlými kroky vyrazil za ní. Jemně jsem ji chytil kolem pasu a vyzvedl jsem ji do sedla.


"Doprovodím vás, má paní." Usmála se a stiskla otěže. Nasedl jsem na svého koně a společně jsme vyjeli z hlubokého lesa. Naši koně cválali vedle sebe, ale já neslyšel nic jiného než její zvonivý smích.
Dojeli jsme na konci lesa a tam jsme se rozloučili. Její rty se zvlnily do úsměvu a poslali mi poslední polibek, než konečně vyjela směrem k jejich rodinnému sídlu. Usmál jsem se, prsty sevřel medailon, který se nyní houpal na mé hrudi. Usmál jsem se a v hrudi se mi rozhořel oheň, který rozehříval celé moje tělo a já jsem se po několika týdnech bez vzduchu mohl znovu nadechnout.

Ona byla vykoupením mého osamělého srdce.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ketty Ketty | 25. prosince 2014 v 12:20 | Reagovat

Ó můj Bože, zachránce a chrabrý rytíř Belikov!!! Fakt chci být někdy Rose. Moc děkuji za krásný vánoční dárek v podobě povídky a přeji hezké svátky i vše nej v novém roce!

2 Natali Natali | 25. prosince 2014 v 19:08 | Reagovat

Oh my god! Rose se fakt má, to se musí nechat. Krásná jednodílovka...
Ehm..Co jsem to- Jo, už vím.
Krásné a Veselé Vánocr, šťastný Nový rok a tak dále.
Když už jsme u Vykoupení duše..Napíšeš někdy druhou sérii, že ano? =D :-)

3 Kitanek Kitanek | 29. prosince 2014 v 0:08 | Reagovat

Krása ...skoro sem nedýchala když,se začli líbat...díky za vánoční dárek.Dobrou můzu přeji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama