Spoutáni srdcem | 2. Kapitola | VYKOUPENÍ DUŠE II.

18. ledna 2015 v 20:58 | LussyNda |  VD II. - Spoutáni srdcem
KAPITOLA: 2. DÍL: II. SERIE: VD II. Spoutáni Srdcem AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy, Romantica
pravidla zůstávají pořád stejná, samozřejmě pokud bude komentářů víc tak se nic nestane :-) každým komentařem se mi mnohem lépe píše. Jen změním jedno pravidlo. Týdně bude jen jedna kapitola.
Snažím se psát co nejrychleji, ale tenhle měsíc chodím do práce skoro každý den protože kolegyně je na dovolené, ale nebojte se kapitola bude. Teď mám pár dní volno tak se pokusím psát.
Bez zbytečných okolností hezké čtení ...



ROSE POV:

Cítila jsem, jako bych se vznášela a netušila jsem, proč tomu tak je. Jako bych plula vzduchem a nic mi netížilo. Všechno okolo mě bylo mlhavé, ale přesto jsem se cítila tak osvobozeně, bylo to úžasné.

Alespoň do doby, kdy jsem si začala uvědomovat, že takto se normálně člověk necítí. Mé smysli, najednou začali pracovat na plno. A snažila jsem se zjistit, kde to vlastně jsem. Otevřela jsem oči a nic jiného než tmu plné mlhy jsem neviděla.


"Halo!!!" rozkřikla jsem se kolem sebe, ale nic jsem neviděla, ani neslyšela. Jako bych byla uvězněná v temnotě a nikde jsem neviděla únikový východ.

Začala jsem se otáčet kolem své osy, pokud nezahlédnu něco, co by mi mohlo pomoct, k útěku, ale nic jsem nikde neviděla. Bylo to, jak k zbláznění.

Já sama jsem si najednou připadala, jako blázen, který neví, co má dělat a přichází postupem času o svůj vlastní rozum.
"Halo!!" vykřikla jsem někdo. "Je tady někdo!" co se vlastně stalo? Nepamatovala jsem si ani to, co jsem dělala naposledy. Vím, že sem byla zavřená v nějakém sklepení, ale to je asi tak všechno, jo a že za mnou chodil jistý Strigoj.

To je ono!!! Dimitrij. Určitě jsem byla naposledy s Dimitrijem, ale kde je teď? Co se s ním stalo?

Byla jsem ze všeho zmatená a moje smysly se začali, pomalu rozmazávat a já začala panikařit. Nesnášela jsem být někde sama zavřena, v tmavé místnosti a ještě ke všemu ve tmě.


Dimitrij mě sice držel zavřenou, ale byl tam skoro každou chvíli a navíc, tam stále svítili svíce, v každou denní hodinu, ale teď? Teď se tu kolem mě vlnila jen ta zatracená mlha a já už nevěděla, co si mám počít.

Co bych taky mohla dělat? Byla jsem někde, bůh ví kde a nevěděla jsem, kde to je a ani co se vlastně semnou stalo.
Najednou mlha kolem mě začala tvořit takový zvláštní oblouk a mně se zdálo, že se začíná rozprostírat. Nevím proč, ale v dálce, někde daleko za mlhou. Nevím, proč mi to připadalo, jako dálka, ale zkrátka se mi to tak zdálo, jako by se ke mně blížila temna postava.


Tvář jí roztírala mlha, tak že bylo opravdu těžké, poznat o koho jde a když přišla do mého zorného pole a já mohla konečně poznat o koho se jedna, začal kolem foukat vítr, který rozproudil znovu mlhu kolem nás, a já měla pocit, že znovu padám, ale nevěděla jsem kam, jako bych padala do hluboké propasti.


Otevřela jsem oči a bála se toho nejhoršího, ale znovu nikde nikdo nebyl, ale já byla v nějaké staré chodbě, všude kolem mě byla špína a spousty vody.


Chodba nebyla osvícená, takže jsem toho moc nezahlédla, ale rozhodně byli slyšet všemožné zvuky, něco jako vrzání, ano přesně to to bylo. A taky kroky. Mým směrem se blížila postava zahalená černým pláštěm s kapucí, takže jí do tváře nebylo vidět.


Pomalu jsem se vyškrábala na nohy a chtěla promluvit, když postava prošla… a to vážně nekecám… Mým tělem. Zůstala jsem stát jako omráčená a dívala se za zkamenělá hrůzou, ale převážně to stále byl šok.


Jenomže zvědavost, kterou jsem náhle pocítila, byla daleko silnější než veškerý šok, který jsem vlastně zažila.
Pomalu jsem se vydala za tou osobou, která mizela dál to tmavé chodby. Chodba jako by klesala stále níž a níž do podzemí, ale na to jsem nějak nereagovala, v tuto chvíli jsem, měla jiný cíl.


Postava šla stále dolů a dolů a bylo zvláštní, že nepotřebuje ani světlo. Nejspíš jsem chodila opravdu často, ale jak by to bylo možné, navíc mi něco říkalo, že tohle už jsem určitě někdy prožila, ale jak?
Nic z toho doposud nedávalo vůbec žádný smysl, ale já jsem byla rozhodnutá, tomuto rozhodnutí přijít za každou cenu na kloub, ať to stálo cokoliv.


Postava šla stále dál, ale čím dál jsme šli, tím více se mi zdálo, že je víc vidět. A pak jsem to viděla.

LOUČE.

Byli na každé zdi od sebe vzdálené asi metr na každé zdi. Postava vešla do záře a já jsem ji pomalu následovala. Rozhodně jsem nechtěla toto pátrání vzdát, když jsem se dostala už tak daleko.


Postava prošlá září ohně a na krátko mi zmizela z dohledu, ale až do doby než jsem se před září ohně objevila i já. I přes zvědavost jsem cítila pochybnosti. Byla to hloupost následovat někoho, když jsem ani nevěděla, kdo to vůbec byl, ale přesto mi zvědavost nedala spát a musela jsem tu záhadu rozluštit.

Zůstala jsem stát před světlem, do kterého tajemná osoba vešla. Dívala jsem se kolem dokola a přemýšlela, jestli tohle má vůbec smysl, takhle riskovat, ale co jsem mohla ztratit.


Udělala jsem několik kroků vpřed a pronikavá zář světla mě na několik sekund oslepila. Když jsem otevřela oči, stála jsem v kruhové místnosti, kde na stěnách vyseli všemožné mapy, které osvětlovali louče.

"Jsem moc rád, že jsi přišla." Ozval se chraplavý mužský hlas. Otočila jsem se a setkala jsem se s pohledem muže, který seděl za kamenným stolem, na kterém byli položené spousta svazku knih.

Tajemná postava, kterou jsem sledovala stále před ním a konečně sundala kápy.
Její kaštanové vlasy se jí rozlily po zádech.


"Nikdy bych vás nezklamala, můj pane." Nevím proč, ale její hlas mi poslal zvláštní brnění po celém těle. Jako bych ten hlas už znala, ale odkud? To mi nebylo jasné. "Něco nového, můj pane?"


Muž vstal, obešel stůl a přešel k jedné z map, žena se za ním otočila a já jí, konečně pohlédla do tváře.


"Došlo k dalšímu útoku." Jeho hlas mi skoro mizel v dálce, neboť moje mysl byla zaměřená na ženu, která byla přesně má kopie, akorát měla pár rozdílů. Její pleť byla velmi bledá, skoro protkaná bílou barvou a to bylo u dhampýrek velice zvláštní, většinou všechny měli tmavší pleť než morojové, vlasy měli světlejší odstíny, spíš se hnědá protínala do rudých odstínů a v záři ohně byli až skoro červené. Její oči byli šedivé a zářili v nich zelené odlesky, ale přesto vypadala přesně jako já. "Obávám se, že tentokrát nemáme šanci tuto situaci zastavit. Bojím se, že někteří brzy zjistí pravdu a to by mohlo být konec." Odpověděl.

"A co tedy budeme dělat, můj pane?" ozvala se znovu. Muž zvedl zrak a dlouze se na ni zadíval. Vypadal, jako když o něčem velice důležitém přemýšlí, ale zjevně ještě nebyl rozhodnutý, co vlastně má říct nebo udělat.


Udělal několik kroků a znovu promluvil. "Musíš odejít." Sevřel její ruce ve svých. "Odejít odsud hodně daleko."
"Můj pane, já." začala a hlas se jí začínal třást. "To nemůžu udělat."


"Musíš, je to jediná naděje na zachování budoucnosti." Dodal a dlaní ji přejel po tváři.

"Musí přece být i jiné řešení." Na tváři se jí začali lesknout slzy.


"Roslyn." Vzal její tvář do svých rukou a zahleděl se do jejích uslzených očí. "Věř mi, že kdyby tu byla jiná možnost nepochybně bychom ji využili, ale není a ty teď musíš myslet na sebe a." jeho oči se zadívali dolů a jedna z jeho rukou se dotkla jejího narůstajícího břicha. "A na naše dítě." Znovu ji pohlédl do očí. "Je to naše jediná naděje, jak zachránit tenhle svět. Máme před sebou stále spoustu práce. Proroctví se musí naplnit." Políbil jí na čelo a odstoupil od ní.

"Ale říkal si, že to my bychom mohli proroctví naplnit a tak zrušit kletbu." Chytla ho za rukáv jeho košile.

"Spletl jsem se." Díval se jí do očí s takovou bolestí, že mě samotné se chtělo brečet. Někde v dálce za mnou jsem uslyšela kroky a hlasy, které se začali přibližovat. Najednou do místnosti vstoupil muž.

"Pane, jsou tady." Místnost kolem mě se najednou opět začala rozmazávat a já si opět připadala jako bych padala někam do propasti, ze které jsem se sama bez cizí pomoci nemohla dostat, a bylo to opravdu nepříjemné.

Znovu jsem se ocitla v temnotě, která byla obklopená bílou mlhou, stejně jako předtím. Co to mělo sakra znamenat? Vždyť v naší rodinné historii se nikdy nenarodila dcera, která byla dhampýrka. Synové Dhampýři, to ano, ale žena nikdy. Vždy to byli jen morojky, tak co to mělo znamenat.

Nejspíš budu muset tuto novou záhadu prozkoumat. Zdá se, že v mé rodině je ještě spousta tajemství, o kterých nic nevím.
"Přemýšlet, tak silně by mělo být zakázáno. Přivádí to bolesti hlavy a tvoří se vrásky." Otočila jsem se za tím hlasem a strnula. Přede mnou stála ta sama žena, kterou jako před chvílí, ale tahle mi byla mnohem víc podobná. Spíš tedy vypadala, jako moje přesná kopie. "Copak nečekala jsi mě?" její rty se zkřivily do úsměvu.

"Kdo jste?"


"Ale že by si byla až tak hloupá a nepoznala jsi mě."


"Nechápu, co ode mě chcete. Nevolala jsem vás." Odpověděla jsem ji.


"že ne?" v jejích tmavých očích se zaleskl zvláštní plamen. "Zvláštní, protože právě ty jsi mě vzkřísila má milá."
"Já?" nechápala jsem. Vůbec nic jsem nechápala a tato osoba ze mě dělala pitomce a dělalo jí to zjevně opravdu velkou radost, ale mě to opravdu začínalo lézt na nervy.

"Jistě, že ty." Popošla pár kroků ode mě a pak se na mě znovu otočila. "Neměla ses plést do již dávno zapomenutých rozhodnutí. Tvým skutkem jsi nyní zpečetila svůj osud má milá. Neměla jsi toho strigoje znovuzrodit." Její pohled najednou ztvrdl.
"Co je vám do toho, jestli jsem mu pomohla!" rozkřikla jsem se na ni. "Dimitrij si zaslouží dostat druhou šanci." Začala se smát a její temný smích se rozléhal od temnoty.

"Jestli si opravdu tohle myslíš, tak si ještě hloupější než jsem si myslela. Nikdo nedostane jen tak druhou šanci, takhle náš svět nefunguje." V očích jí zajiskřila temnota.

Co si to sakra dovoluje semnou takhle mluvit, jako by byla bůhví co.
"Proklatě, kdo vlastně jsi a co si o sobě vůbec myslíš!!! Rozhodovat o osudu ostatních." Rozzlobeně jsem na ní vyjela, ale jí můj výjev nejspíš velice pobavil, protože se jen usmála a ukázala tak své dokonalé bílé zuby a tesáky.

"Jsem ta, která všechno začala." Prohlásila a v jejích očích se objevila znovu ta proklatá temnota, která mě stále obklopovala a mě to najednou došlo. Vytřeštila jsem oči a udělala několik kroků dozadu, což jí zjevně velice pobavilo, protože se zasmála.


Mohlo mě to hned dojít, když jsem se na ni podívala. Dlouhé vlasy se jí vlnily po zádech, oříškové oči na mě hleděli zpod dlouhých řas a její šaty, jasně říkali, že se pochází z hodně vzdálené minulosti. Dimitrij ji často popisoval a taky často říkal, jak jsme si my dvě podobné, ale já jsem mu nechtěla věřit, přece jen nemůže být si až tak podobné, ale opak byl pravdou, teď když zde přede mnou stála, bylo naprosto jasné.
"Copak?" zasmála se. "Překvapená."

"Ty si Rozaline. Manželka Dimitrije." Vydechla jsem a najednou, jako by mě pohltila temnota. Vše kolem mě se začalo ztrácet a já najednou dostala strach, co se bude dít. Ta žena byla nebezpečná, to jsem pochopila už z vyprávění, ale vždyť je mrtvá, co by mi vlastně mohla udělat.
Jenomže všechno bylo úplně jinak, protože jsem se náhle probudila v saténový peřinách, bylo to jako znamení.



"Rose? Roza." Jeho hlas mi zněl v hlavě, otočila jsem hlavu, ale jakmile se mé oči střetly z jeho, něco mě opět stáhlo do hluboké temnoty, odkud nebylo návratu, nebo jsem si to aspoň myslela.

tak co myslíte??? Líbí se Vám kapitola?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

| Spoutáni srdcem | 2. Kapitola | VYKOUPENÍ DUŠE II. |

Četla jsem ... 100% (23)

Komentáře

1 Domčííí Domčííí | 18. ledna 2015 v 21:24 | Reagovat

Líbí a moc :3 už se nemůžu dočkat Romitrij :) <3

2 supercrazy7 supercrazy7 | Web | 18. ledna 2015 v 22:24 | Reagovat

Wauuu moc pěknééé :-) Jsem moc zvědavá na Rozaline? Jak se to cele s ní vyvine :-)

3 aley aley | 19. ledna 2015 v 6:38 | Reagovat

Skvělé, taky jsem zvědavá na Rozaline

4 Jackie Jackie | 19. ledna 2015 v 15:47 | Reagovat

ja tiež :-)vôbec by mi neprekážalo, keby sa ukázalo, že Rozaline bola a je predsa len negatívna postava... :-?  :-D

5 Ketty Ketty | Web | 19. ledna 2015 v 17:46 | Reagovat

Nooo, počkat! Chápu to dobře, že je Dimkova první manželka pěkná mrcha a ještě k tomu mu nasazovala parohy a miminko nebylo jeho???! A on chudáček můj milovaný trpí x let výčitkami svědomí i ve Strigojí podobě s duší?! Mě fakt klepne! Co mi to děláš?! Honem další...

6 LussyNda LussyNda | Web | 19. ledna 2015 v 17:55 | Reagovat

[5]: no dobře no.
prozradím jednu věc, tedy spíš napovím.

Dimitrijova manželka se jmenovala Rozaline, kdyžto ta vzpomínková byla Roslyn.

dvě podobné postavy, ale každá úplně jiná a z jiného období a navíc Dimitrijova žena vypadala úplně jako Rose, oči vlasy, ale tahle měla vlasy světlejší a oči šedivé se zelenými odlesky.

Já vím, že jsou to jen nepatrné změny, ale i přesto.

Nebojte se ono se to časem vysvětlí, chce to jen klid.

Nemůžu k tomu říct víc, protože to pořád ještě všechno nemám promyšlené.

7 Kačíí Kačíí | 19. ledna 2015 v 17:57 | Reagovat

Páni! Luxusní kapitola! Moc se těším na další!:DD

8 ... ... | 20. ledna 2015 v 5:44 | Reagovat

Hezky

9 El El | 21. ledna 2015 v 0:16 | Reagovat

woow perfektní ... chudák Rose jsem moc zvědavá jak se to bude dál vyvíjet... :-)

10 Jackie Jackie | 22. ledna 2015 v 8:34 | Reagovat

[6]: ale tá, s ktorou sa potom Rose rozprávala, bolea Rozaline, nie? Lebo tá mi zrovna ako milujúca manželka neprišla. :-? Skôr sa chovala akoby Rose aj Dimitrimu priala len to najhoršie...

11 Jackie Jackie | 22. ledna 2015 v 18:41 | Reagovat

Budú ešte nejaké kapitoly aj z Abeho a Adrianovho pohladu?

12 Natali Natali | 24. ledna 2015 v 19:55 | Reagovat

Boží! Už u upoutávky jsem přemýšlela, že ta osoba je Rozaline.. Těším se na další kapitolu! =D

13 jill jill | 30. července 2016 v 14:42 | Reagovat

Ahoj pěkna kapitola,ale tak nějak mi to připomíná knížku upíří deníky,tedy buď to a nebo mam halušky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama