Spoutáni srdcem | 3. Kapitola | VYKOUPENÍ DUŠE II.

26. ledna 2015 v 8:15 | LussyNda |  VD II. - Spoutáni srdcem
KAPITOLA: 3. DÍL: II. SERIE: VD II. Spoutáni Srdcem AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy, Romantica


​Připadalo mi, jako bych padala. Znovu padala do hlubin temnoty, akorát teď jsem se neocitla v temnotě s Dimitrijovou šílenou mrtvou manželkou, ale místo toho jsem stála u rybníka, která byla hned vedle domu, který jsem až moc dobře znala. Byl to náš dům. Tedy mojí rodiny.

No dům. Spíše to vypadalo, jako hodně velké honosné sídlo, které vzniklo v 17. století a postavil ho můj prapraprapra dědeček Mehmed pro svojí ženu Gizelle, když čekala jeho první dítě.

V tomto domu jsem strávila každé léto a prázdniny. Tady jsme byli celá rodina pohromadě. Nejlepší, ale bylo, když jsme zde trávili vánoční svátky jako rodina. Společně jsme vždycky ozdobily dům, stromeček a pak děti šli bruslit na zamrzlý rybník, před kterým jsem zrovna teď stála.

Vzpomínky na dětství nešli zapomenout a já taky rozhodně nechtěla, bylo to to jediné, co jsem měla a kde jsem si mohla uchovat svojí matku takovou, jaká byla.

Vždycky jsem pro ni byla na prvním místě, věřím, že by pro mě udělala cokoliv, byla to přeci moje matka a já bych udělala stejnou věc. Vlastně to byl možná důvod, proč jsem se odvážila zachránit Dimitrijovu duši. Ať si Rozaline říká, co chce. Dimitrij si zaslouží druhou šanci a moc lásky, která mu pomůže zahojit jeho rány.

Zafoukal vítr v korunách stromů, který mi rozcuchal vlasy, a ve stejnou chvíli jsem mezi fičením větru slyšela dětský smích. Otočila jsem se a zahlédla jsem běžet po prašné cestě malou holčičku s hnědými kudrnatými vlásky, ale hned zalezla do křoví.

"Na tenhle den nikdy nezapomenu." řekla jsem si pro sebe.

"Já taky ne." ozval se za mnou hlas, při kterém mi poskočilo srdce radostí. Otočila jsem se zrovna v pravou chvíli, abych viděla zelenkavé oči mé matky Janine. "Copak? Jsi ráda, že mě vidíš?" v očích se mi hned objevili slzy a ve stejnou chvíli jsem se jí vrhla do náručí.

"Maminko." plakala jsem a pevně jsem jí k sobě tiskla. Připadala jsem si zase jako malá holka, která se může schovat v mamině objetí a už nikdy z něj nevylézt.

"Byl to jeden z nejkrásnějších dnů." usmála se na mě a pohladila mě po vlasech.
"Tolik se mi po tobě stýskalo." vyhrkla jsem.

"Já vím. Tvoje srdce překypuje tolika bolestí, až to rve i to mé, mé dítě." znovu mě pohladila po vlasech. "Ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem tě nechala samotnou v jednom z nejtěžších období ve tvém životě. Měla jsem tě toho ještě tolik naučit."
"To nebyla tvoje chyba. Nemohla si vědět, co se stane." posadila jsem se s ní na lavičku, která stála u jednoho ze starých dubů.

"Já vím, že ne, ale nemusela jsem to všechno dělat." Dívala se k jezeru a jako by byla tak nějak zvláštně zasněná. "Vždycky jsem si v rodině tvého otce připadala tak nějak zvláštně, odstrčeně. Přivdala jsem se do té rodiny, oni mě sice přijali, ale jako bych tam nikdy nepatřila."

"Co to povídáš?" nechápala jsem. "Oni tě milovali, táta tě miloval, patřila si do té rodiny." Máma se mi podívala do očí a usmála se.

"Patřila jsem tam kvůli tobě. To ty jsi pro ně byla nejdůležitější, asi jako každá dcera, která dostala do vínku duševní kouzlo." zamračila jsem se na ní, ale ona se jen usmála a znovu mě pohladila po vlasech. "Jenomže já věděla mnohem víc než oni všichni do jednoho. Věděla jsem, že ty budeš jiná. Nebyla jsi jen dědičkou rodové linie Mazurových, ale v tvých očích vždy bylo něco víc. Máš v sobě tolik lásky, má drahá, ale musíš přestat truchlit. Já zemřela, ale to není důvod přestat žít. Tvůj otec to pochopil." smutně se usmála.

"Otec tě zradil!!" vykřikla jsem a vstala. "Nezasloužil si tě. Pár měsíců po tvém pohřbu se znovu oženil a na mě zapomněl, jako bych pro něj neexistovala a ty taky ne. Vytěsnil nás a to mu nikdy nezapomenu."
"To nesmíš." Máma vstala, popadla moje ruce a zahleděla se mi do očí. "Nesmíš k němu ani k nikomu jinému cítit zášť dítě. To je vstupenka do neštěstí, ty musíš přijímat lásku, ať už je jakákoliv. Rose." Stiskla mi ruku. "Nebuď jako všechny ostatní, nenech se tou mocí zničit."

" O čem to mluvíš?" ptala jsem se jí, ale ona se jen znovu smutně usmála, chtěla jsem se ptát dál, ale můj pohled odlákalo něco jiného. Nechápala jsem, jak je to možné. Několikrát jsem zamrkala, ale stále tam byl. Stál tam, jeho čokoládové oči mě k sobě vábili, pomalu ke mně vztáhl ruku.

"Rose. Roza, pojď domů." zalapala jsem po dechu a podívala se znova na mámu, ale byla pryč a všechno kolem mě se začalo rozmazávat a já jsem si připadala, jako bych opět padala do té zatracené tmy. Jen jsem doufala, že tentokrát nebudu mít takovou smůlu a neobjeví se tam znovu ta prokletá ženská, ale všechno mělo jaksi dopadnout úplně jinak.

"Roza." jeho hlas mi zněl hlavou a jako by kolem mě ovíval stříbrnou niť, kterou mě k sobě vábil. "Roza no tak musíš se probudit." Jeho hlas se ozýval znovu a lákal mě k sobě. A mě se konečně podařilo reagovat. "Roza?" otevřela jsem pomalu oči, do kterých mi hned padli sluneční paprsky, takže jsem byla nucená je opět zavřít. Z hrdla se mi ozval bolestný sten z jasného světla. "Vydrž." slyšela jsem, jak se zvedl, rychlými kroky přešel k oknu a zatáhl těžké závěsy.

Místnost potemněla a já jsem se znovu pokusila otevřít oči. Zamrkala jsem a rozhlédla jsem se kolem dokola. Byla jsem zase v tom pokoji, kde jsem se probudila po mém útoku z vězení.

"Jsem tak rád, že jsi na živu." vydechl hlas vedle mě, otočila jsem hlavu a zabodla jsem se do Dimitrovových čokoládových očí. "Bál jsem se, že to nepřežiješ." dívala jsem se na něj a vlastně jsem ani nevěděla, co mu mám říct. Co bych taky měla? Zachránila jsem mu život, to on by měl děkovat mě, tak proč mám pocit, jako bych se mu měla omluvit?

Otevřela jsem pusu a chtěla něco říct, ale v krku mi pálilo. "Počkej." slyšela jsem ho říkat a po pár vteřinách jsem na svých rtech ucítila chladné sklo sklenice a do krku mi stékala chladivá blahodárná tekutina. Sice to byla jen voda, ale ta bohatě v tuto chvíli stačila. "Už je to v pořádku." znovu jsem se na něj zahleděla a nějak jsem pořád nemohla uvěřit tomu, co jsem skutečně zvládla.

"Jsi živý." podařilo se mi s ochraptělým hlasem vyslovit. Jeho rty se zvlnily do úsměvu a v očích se objevily hřejivé jiskřičky.
"To přece víš. A vděčím za to jen tobě." odhrnul mi pramen vlasů z obličeje. "Ale byla to hloupost, neměla si takto riskovat. Mohla si přijít o vlastní život a to už bych si nemohl vzít na svědomí." vydechl a jeho pohled se najednou změnil, jako by přemýšlel o něčem bolestivém.

"Tak to není." Vydechla jsem, natáhla ruku a dotkla jsem se jeho tváře. "Nemůžeš za to, co se ti stalo. To ona tě vystavila tomu mučení. Ty ses neprovinil, a není fér, aby sis dával za vinu, něco co jsi nemohl ovládat." Vydechla jsem a pohlédla jsem mu do očí. Nejdřív se na mě díval, jako by ani nedokázal nic říct a pak se jen usmál, ale v jeho očích byl náznak smutku a já se rozhodla, že mu pomohu ten pocit bezmoci vymazat. Musela jsem to aspoň zkusit.


Adrian POV:


Kráčel jsem po mramorové podlaze a přemýšlel, co asi ode mne může Ibrahim chtít. Teda kromě jeho vyptávání, jestli jsem se ve snu dokázal spojit s jeho dcerou, která před několika měsíci utekla ode dvora a už je to několik měsíců, co se ani jednomu z nás neozvala. A to ani mě, přitom to slíbila. Chápal jsem Abého, že má o ni strach, před více než rokem přišel o manželku a teď se mu ztratilo jediné dítě. Z jeho aury bylo hodně často znát bezmoc a strach.

Potřeboval vědět, že jeho dcera je živá a zdravá. Všichni jsme to potřebovali vědět. Dvůr se od jejího útěku stal pochmurný a temný. Celá naše parta měla strach, co se s ní mohlo stát. S Lissou jsme se oba snažili s ní navázat spojení, ale nic se nedělo, jako by se nám stranila a nechtěla s námi mluvit anebo nemohla. O takových věcech, bych neměl přemýšlet. Rose byla vždycky až moc chytrá a velice odvážná. Nikdy jí nic nevyvedlo z míry a vždycky pomáhala druhým, aniž by čekala něco na oplátku.

To byl hlavní důvod, proč mě tenkrát zaujala a začal jsem se o ni zajímat. Její aura byla tak zvláštně zbarvená, nejdřív jsem si myslel, že bude stejně jako já a Lissa ovládat éter, ale po několika pokusech, jsem všechno vzdal. Nic nenasvědčovalo éteru, ten po sobě vždycky zanechá stopu, tohle bylo něco zcela jiného. Navíc se její aura měnila každý den, ale ona o tom nechtěla mluvit. Nechtěla si připadat, že je jiná než ostatní, moc dobře vím, jak ji vždycky trápilo, když od matky slýchávala, že je jiná, výjimečná.

Došel jsem k Abého pokoji, zaklepal jsem na dveře a čekal. Když volal, zněl tentokrát opravdu divně a já začínal pociťovat strach.

"Dále." ozval se jeho chraplavý hlas. Otevřel jsem dveře a vešel jsem do jeho nového pokoje, před měsícem se s tetou kvůli Rose pohádali a on se od ní odstěhoval, vlastně ani nevím, jestli spolu od té doby mluvili, ale nejspíš ne. Nic proti tetě Tatianě, ale její chování vůči Rose přesáhlo všechny hranice.

Abé stál u okna a díval se na noční oblohu, tedy vlastně na náš den.
"Chtěl si se mnou mluvit?" Zeptal jsem se ho. Otočil se a já mu pohlédl do tváře. Kvůli starostem, kterým měl, zestárl. Teda ne až tak moc, ale bylo vidět, že mu všechen tenhle zmatek přidělává trápení a navíc si vyčítal, že Rose utekla.
"Ano, chtěl jsem se zeptat, jestli jsi zjistil něco nového." Povzdechl jsem si. Na nic jiného se taky neptal, jen na to, jestli jsem se s ní dokázal spojit. Vždycky jsem stál při Rose, ale tentokrát to opravdu přehnala. Takhle trápit vlastního otce, který má o ní strach.

"Bohužel Abé. Je mi to líto, ale stále nic." Abé si povzdechl a zajel prsty do vlasů.
"To přece není možné, aby ses k ní nemohl dostat. Něco se jí muselo stát."

"Abé to chce klid, Třeba jen žije v jiném pásmovém režimu než já." popravdě řečeno jsem začínal mít stejný strach jako on. Rose byla přece jen morojka a byla sama v neznámé zemi bez strážce a jakékoliv ochrany. Byla zcela odkázána na sebe.
"Sám si říkal, že nereaguje ani ráno a ani večer, to musí něco znamenat. Musím něco udělat, abych jí našel." začal a znovu se otočil k oknu.

"Co chceš dělat?" zeptal jsem se a přešel dál do pokoje.
"Najal jsem skupinu dhampýru v Rusku, kteří se zabývají lovem strigojů a zaplatil jsem, aby mi ji pomohli najít." vyvalil jsem na něj oči, ale nic jsem neříkal. V jeho očích se objevilo poznání. "Myslíš, že bych to nezjistil, že ty si byl tím, kdo jí pomohl utéct."

"Abé, já." přerušil mě zvednutím ruky.
"Nic mi neříkej. Vím, moc dobře proč si to udělal a proč to ona udělala a věř mi, že není dne, kdy bych si to nevyčítal, ale tohle už není sranda, Rose by mohla být v zajetí nebo v nebezpečí. A já musím tentokrát udělat všechno, abych jí ochránil. Ve svém životě už jsem přišel o dost, ale mojí dceru mi nikdo nesebere, dokud budu žít." prohlásil a já jsem se usmál.

Abé Rose miloval a chtěl ji chránit, byla to konec konců jeho vlastní dcera, ale měl jsem pocit, že má výčitky i kvůli něčemu úplně jinému, konec konců přišel o ženu a zůstal sám s dcerou, s kterou nevěděl, jak má jednat. Jeho rozhodnutí oženit se a dát jí novou matku se ukázalo jako špatné a on teď chce napravit všechno, co povedl, jen jsem nevěděl, jestli to bude k něčemu dobré, konec konců, Rose měla svojí hlavu a nikdo se jí nikdy nedovolil odporovat, ale nejspíš bylo načase, aby dospěla.

Tak co? co říkáte?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Spoutáni srdcem | 3. Kapitola | VYKOUPENÍ DUŠE II.

Četla jsem ... 100% (17)

Komentáře

1 lena lena | 26. ledna 2015 v 13:51 | Reagovat

Pěkně psaná kapitola ale musím si přečíst znovu první díl moc už si to nepamatuju hlavně ten začátek :-)

2 Jackie Jackie | 26. ledna 2015 v 14:23 | Reagovat

Nádhera. :-) Mám pocit, akoby som tam v danej situácií bola s nimi. A konečne vieme aj čo sa deje na dvore. Som zvedavá či Rose s Dimitrim nájdu, alebo sa vrátia sami.;-)

3 aley aley | 26. ledna 2015 v 17:36 | Reagovat

Hezký, jak to je teď mezi Abem a Tašou?

4 LussyNda LussyNda | Web | 26. ledna 2015 v 18:16 | Reagovat

[3]: Tashou? nemyslíš Tatianou?

5 Domčííí Domčííí | 26. ledna 2015 v 18:30 | Reagovat

Krásná kapča :) už chci pusu Romitrij :3

6 Ketty Ketty | Web | 26. ledna 2015 v 20:19 | Reagovat

Děvče, proč mi to proboha děláš?! Takhle to utnout! Vždyť zase nic nevím, sotva se konečně vzbudí, ty ukončíš Rosinu část vyprávění! Ach jo! A další čekání na pokračování - v něm chci konečně polibek, rozumíš?! :D

7 aley aley | 26. ledna 2015 v 20:30 | Reagovat

jo, promiň :-)

8 tessa tessa | 27. ledna 2015 v 13:45 | Reagovat

krasna kapitola...prosim uz pusu :-D

9 Natali Natali | E-mail | 27. ledna 2015 v 19:12 | Reagovat

Krásné.. Chudák Abe, ale.. Tak trochu si za to může sám, no..=D Už se nemůžu dočkat další kapitoly! =DD

10 LussyNda LussyNda | Web | 27. ledna 2015 v 19:14 | Reagovat

zlatíčka, kde jste vzali tu pusu??? :D :P

11 EL EL | 29. ledna 2015 v 1:11 | Reagovat

fakt perfektní kapitolka jsem zvědavá hrozně zvědavá jak to bude dál pokračovat mezi Dimkem a Rose... takhle to utnout je opravdu krutý...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama