MEANING of LIFE | 7. | Pravidla

21. února 2015 v 9:47 | LussyNda |  Meaning of Life
KAPITOLA: 7. Pravidla DÍL: I. SERIE: Meaning of Life AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Romantica



MATTHEW POV:


Nevěděl jsem, co si mám myslet. V první chvíli jsem měl pocit, že je to opravdu špatný vtip. Už jsem chtěl křičet, co tady dělá, ale to, co vypadlo z mého bratra, mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo. Jak se to zatraceně mohlo stát.

Vždycky jsem svůj soukromý život odděloval ode všech problémů, ale jak to mám asi tak udělat teď? Moje dcera potřebuje chůvu, to vím sám, ale co dál?


Ozvalo se zaklepání na dveře a ona poslušně vešla dovnitř. Její pohled byl zamlžený, jako by byla ve vzpomínkách. Nebyla sama. Taky jsem na včerejší noc vzpomínal. Bylo to dokonale a rozhodně jsem si to dnes ráno, chtěl zopakovat, ale teď, když tady teď přede mnou stojí? Nevěděl jsem, co mám dělat nebo co si mám vlastně myslet.


Mohl to být všechno žert a ona mohla být jako všechny ostatní v klubu. Zlatokopka, která chce zapadnout do mého světa anebo to snad mohla být jen náhoda, že jsem se zrovna s ní vyspal v klubu.

"Nevěděla jsem, kdo jste, přísahám." Prohlásila zničeno nic a já na ní zúžil oči. "Kdybych to věděla, tak bych…" nenechal jsem jí domluvit. Nechtěl jsem, aby řekla to, co byla. Moje vnitřní já nechtělo ani náhodou, aby to co se stalo, včera v noci nazývala chybou. Nesměla. Neměla na to totiž žádné právo.

"Tak co?" přerušil jsem jí ledovým hlasem. "Kdyby si věděla, kdo jsem tak bys to neudělala, hm? Anebo by si ještě víc dělala drahoty, aby ze mě něco vypadlo." Dívala se na mě s vykulenýma očima, ve kterých se značila bolest. Chtěl jsem hned jít k ní a omluvit se, obejmout ji a políbit, ale to nešlo. Byla tu žádat o práci a já jsem pořád nevěděl, jestli to nebyla jen nějaká hra, kterou semnou hraje.

"Co si to dovolujete?" vyjela najednou a v jejích očích objevila nenávist a já jsem najednou litoval svých slov. "Možná jste člověk, u kterého žádám o práci, a možná to vypadá zvláštně, ale nikdy bych se nesnížil k takové nechutnosti. Jsem tu jen kvůli práci, nic jiného v tom nehledejte." Prohlásila a podívala se mi zpříma do očí. "To co se stalo včera, byla jenom náhoda. Nikdy do takových klubů nechodím. Byla jsem tam jen kvůli kamarádce. Můžete mi věřit, že po vás nebudu vůbec nic chtít. Moje jediná priorita byla práce, ale myslím, že v tomhle stavu by to nebylo nejrozumnější, takže naschlé." Otočila se a chtěla jít ke dveřím. Sakra přece jsem jí nemohl nechat jen tak odejít.

"Stůjte! Slečno Brooksová!" vykřikl jsem a opřel se o stůl. "Chápu vaše rozčílení a omlouvám se za své chování, ale chápejte taky vy mě, co jsem si asi měl myslet, když jsem vás tu viděl hm? Byl jsem zmatený a taky si myslím, že v této situaci by nebylo v hodné, abyste tu práci dostala." Povzdechla si a chtěla odejít. "Ale, vaše hodnocení jsou velice pozoruhodné a pravda je taková, že moje dcera potřebuje mít kolem sebe ženu vašeho věku. Bohužel to jí dát nemohu a tak. Pokud vaše chování zůstane v patřičných mezích tak nevidím důvod, abyste pro nás nemohla pracovat." Řekl jsem jí a ona se zatvářila velice zmateně.

"Chcete, abych pro vás pracovala, po tom, co se mezi námi stalo?" ptala se zvednutým obočím.

"Ano, ale nikdo se o tom nesmí dozvědět, rozumíme si?" Ptal jsem se a pozvedl jsem jedno ze svých obočí. Povzdechla si, ale přikývla.

"Ano velice dobře rozumím, pane Bonnere a přísahám, že nikdy neudělám, něco co by ohrozilo výchovu vaší dcery nebo náš pracovní vztah."


"Velice dobře." Usmál jsem se a posadil se za svůj pracovní stůl. Pořád stála u dveří a tak jsem jí pokynul, ať si sedne naproti mně.

"Předpokládám, že můj bratr s vámi už probral všechny podrobnosti, co se týká pracovního rozvrhu?" zeptal jsem se.

"Jen okrajově. Říkal, že poslední slovo máte vy, jste přece jen otec a měl byste mít poslední slovo." Prohlásila a já jsem se musel usmát. Jo tak tahle kočka mi to rozhodně nenechá lehké.


"Velice dobře. Jak vám už řekl můj bratr, tak tato práce bude velice, časově náročná jelikož moje služby v nemocnici jsou velice dlouhé a někdy zůstávám i po pracovní době a proto potřebuji někoho, kdo bude mojí dceru neustále hlídat. Samozřejmě, budete mít své vlastní volno na své osobní věci, kdykoliv budete potřebovat. Péče o Nadiu, ale znamená, že se o ní budete starat, budit jí, uspávat jí, což bude vyžadovat přestěhování se do tohoto domu." Zatvářila se šokovaně.

"Mám se přestěhovat do vašeho domu?" ptala se nechápavě. Proč se tak tváří?

"Ano. Moje dcera chodí spát kolem osmé hodiny večer a já si nepřeju, abyste nebo někdo jiný chodil domů v tak večerních hodinách a navíc, někdo tu s ní musí být i v noci, kdyby se něco stalo a já tady nebyl. Rozumíme si?"


"Ano pane Bonnere, rozumíme."


"Dobrá tedy." Usmál jsem se a dál jsem jí zahlcoval požadavky a úkoly, které po ní budu vyžadovat. Popravdě řečeno jsem se docela bál toho, co by mohla Nadia provést. Debbie nevypadala jako někdo kdo by se nechal tak lehko zastrašit, to jsem poznal, když na mě před pár minutami slovně zaútočila, ale stejně. Znal jsem svojí dceru velice dobře a věděl jsem, co dokáže všechno vymyslet, jen aby dosáhla svého a pravda byla, že jediného koho zatím neodradila, byl můj bratr, který ji rád hlídal a byl taky jediný, koho nezlobila. Poslouchala ho dokonce víc než mě.

"Dobře, tak to je všechno. Ukážu vám Váš pokoj a taky vám představím Nadiu." Řekl jsem ji a vedl ji ven z kanceláře do jejího pokoje. "Ten pokoj si zařiďte podle vlastního uvážení. Cokoliv budete potřebovat, tak dejte vědět a zařídím to."

"To nebude nutné, pane Bonnere, myslím, že nebudu potřebovat nic navíc." Řekla a já přikývl. Vážně byla tak skromná anebo to na mně jen hrála, aby udělala dobrý dojem. Slyšel jsem hlas své dcery z obývacího pokoje a společně s Debbie jsme tam šli. Seděla vedle mého bratra a o něčem se bavili. Vypadala tak roztomile, když o něčem přemýšlela. Přesně jako její matka. TAK DOST!!! Křičel jsem na sebe v duchu. Ted má jiné věci na práci, tak se koukej vzchopit. Křičel jsem na sebe dál, ale pravda byla taková, že moje podvědomí nefungovalo.

"Nadio." Řekl jsem a ona vzhlédla. Nejdřív se jí na tváři objevil úsměv, ale když se podívala za mnou na Debbie tak se zamračila. "Tohle je Debbie. Tvoje nová chůva." Zamračila se na mně mnohem víc. "Od dnešního dne se bude o tebe starat." Prohlásil jsem a než jsem stačil, říct něco dalšího, seskočila z gauče a utekla po schodech nahoru pryč a pak bylo slyšet jen prásknutí dveří od jejího pokoje. Povzdechl jsem si. A bylo to tady zas.


Fakt, jsem už netušil, co si mám počít. Byl to jako zlý sen.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

MEANING of LIFE | 7. | Pravidla

ANO, četla jsem a líbí se mi. 100% (3)
ANO četla jsem a nelíbí se mi. 0% (0)

Komentáře

1 aley aley | 21. února 2015 v 18:18 | Reagovat

Jsem zvědavá, co vyvede Nadia :-D  :-D

2 Eliza Eliza | Web | 25. února 2015 v 12:39 | Reagovat

Já nevím proč, fakt ne, ale tohle mi připomnělo jednu z těch úvodních scén Fifty Shades o.O :D Každopádně, super kapitola a těším se na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama