Spoutáni srdcem | 4. Kapitola | VYKOUPENÍ DUŠE II.

2. února 2015 v 11:09 | LussyNda |  VD II. - Spoutáni srdcem
KAPITOLA: 4. DÍL: II. SERIE: VD II. Spoutáni Srdcem AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy, Romantica


ROSE POV:


Dny ubíhali a já jsem se opět dostávala do plné síly. Připadalo mi, jako by se můj život vracel do normálu, ale stále v nitru jsem cítila něco zvláštního, takový zvláštní neklid. Vlastně jsem, ale netušila, jestli ten neklid je můj. Moje mysl byla zmatená, jako bych ani nebyla moje a já začínala dostávat strach, jestli pomalu nepřicházím o zdraví rozum. Dávalo by o smysl, po všem co se mi za poslední dobu stalo.

Noc se chýlila opět ke konci a slunce konečně vysvitlo. Nevím proč, ale nějak jsem začala mít tuto denní dobu nejradši a to jsem vždycky žila podle zvyklostí v noci a nevadilo to.

Vždycky jsem milovala sluneční paprsky. Ta myšlenka přišla tak znenadání, že jsem se jí skoro až lekla, abych řekla pravdu, proti slunci jsem nic neměla, ale přece jenom jsem morojka. Slunce nám sice neublíží, ale pořád sluneční paprsky bodají do očí a je to nepříjemné.

Zvedla jsem se z postele a přešla k oknu. Těžké rudé závěsy byli zatažené, ale i tak do pokoje pronikalo slabé světlo. Odhrnula jsem závěs kousek stranou a zadívala se ven. Slunce plně zářilo všemi barvami a odráželo se od chladného sněhu. Byl to krásný pohled, ale pořád mi něco v nitru říkalo, že tohle místo je špatné. Asi kvůli tomu, co se tu všechno stalo, navíc jsem stále v hlavě slyšela hlas Dimitrijovi ženy, kterak mi říká, že jsem udělala chybu a za tu chybu musí zaplatit. Vím, že jsem říkala, že to nic není a že ona byla jen výplod mé fantazie, ale přesto mi její slova utkvěla v mysli, jako nějaké tajné varování.

A když už mluvíme o Dimitriovi. Slyšela jsem vrznout hlavní dveře a pak jsem viděla, jak seběhl schody a přešel přes napadený sníh. Věděla jsem moc dobře, že to co se v poslední době stalo je pro něj dost těžké a že se s tím musí nějak vypořádat. Nejhorší na tom bylo, že jsem mu opět chtěla pomoct, podle mě si nezasloužil, to všechno. Dobře udělal chybu, ale stále mi něco v nitru říkalo, že jeho rozhodnutí bylo přece jenom správné. Nevím proč, nikdy bych nikomu nepřála smrt, ale z jeho ženy mi přejížděl mráz po zádech, ještě teď když jsem si vzpomněla na náš rozhovor.

Dimitrij má v sobě něco, co mě upoutalo, ještě když byl strigojem a nebyla to jen ta duše. Bylo to něco, co jsem stále nedokázala určit, ale chtěla jsem to za každou cenu vědět, protože mě to fascinovalo.

Zatáhla jsem znovu záclonu, popadla svojí bundu a vyrazila ven z pokoje. Odpočívala jsem od té doby, co jsem se probudila a pomalu mi to začalo lézt na nervy, potřebovala jsem něco dělat, nebo něco s čím jsem se mohla zabývat, protože sama jsem dobře věděla, že jestli se začnu nudit, tak to bude, ale opravdu špatné.

Seběhla jsem schody dolů a zamířila k hlavním dveřím, které byly zavřené, ale naštěstí ho nenapadlo zamknout. Otevřela jsem dveře a do očí mě hned bodlo slunce a chladný vzduch, ale mě to bylo jedno.

Slunce mi nemohlo ublížit, jen mě z něj bude bolet hlava a budu unavenější, ale to se dá přežít. Zažila jsem to už tolikrát, že jednou navíc mi to nemůže ublížit.

Vydala jsem se kolem domu, kde jsem viděla jeho stopy, věděla jsem moc dobře, kde ho najdu. Od jeho proměny jsem chodil opravdu často a já měla pocit, jako by se chtěl ospravedlnit, za to co udělal. Jak jsem říkala. Seděl zády ke mně, opřený o jeden z kamenů a zíral na náhrobek své ženy.

Za těch posledních pár dní jsem ho pozorovala, ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych za ním zašla a mluvila s ním. Něco mi v tom bránilo, vlastně i teď na mě mé podvědomí volalo, abych odešla a nechala ho být, ale já prostě nemohla.

"Neměla by si tady být." Prohlásil Dimitrij z ničeho nic. "V tuto dobu je pro tebe slunce nebezpečné." Dodal jen, ale stále byl ke mně otočený zády, docela by mě zajímalo, jak poznal, že jsem tady. Bylo opravdu zvláštní, že vždycky uhádl a promluvil dřív, než jsem měla šanci zavést rozhovor já.
"Jsem v pořádku. Na slunce nereaguji, jako ostatní morojové." Přešla jsem k němu. "Má rodina vždycky žila podle lidského režimu."

"To, ale neznamená, že tě slunce neoslabuje." Otočil hlavu a studoval mojí tvář. "Vypadáš vyčerpaně. Měla by si ještě odpočívat."

"Dimitriji, já jsem opravdu v pořádku. Nejsem žádná slabá květinka, která se zlomí, tak semnou tak nejednej. Nemám to ráda." Vydechla jsem rozzlobeně.

"Tak jsem to nemyslel." Podíval se mě do očí. "Vím, že nejsi slába, ale musíš na sebe dávat pozor. Vydala si spoustu energie, aby si mi vrátila mojí dhampýří část. Jsem ti hrozně moc vděčný, to mi věř, ale nechci, aby se ti něco stalo." Při jeho proslovu mi stále hleděl do očí. A já si povzdechla.

"Já vím, ale já jsem v pořádku, zvládla jsem i těžší věci než jen trochu únavy." Podívala jsem se na náhrobní kámen a zase zpátky na něj. "Spíš mám starost o tebe."

"O mě proč?" pozvedl jedno ze svých obočí a upřel na mě svoje oči, ve kterých jsem se opět začínala ztrácet. Zatraceně, jak na mě může mít takový vliv? To jsem nechápala, byl to vlastně první člověk, u kterého jsem měla pocit, že mi vidí až do duše.

"Ty to přece víš." Řekla jsem a chytla jednu z jeho dlaní. "Potom všem co si prožil." Začala jsem, Dimitrij se jen prudce nadechl a pohlédl k hrobu své ženy a dítěte. "Nikdo nemůže čekat, že se vším tak lehce smíříš." Prudce se otočil a zahleděl se mi do očí. Nevím proč, ale najednou mě polilo horko.

"Myslíš, že se zhroutím, jen kvůli tomu, že jsem se změnil z monstra." Vykřikl, jeho tmavé oči plály zlobou, udělal ke mně další krok a já ustoupila dozadu. "Myslíš, že nedokážu řešit vlastní problémy!!" udělala jsem další krok, ale on popadl a pevně sevřel obě ruce ve svých. "Nejsem z porcelánu. Zabíjel jsem, už když jsem byl strážce a přežil jsem. Nepotřebuju nikoho, aby mě hlídal, nejsem žádný chudák, rozumíš!!!." Pustil mě a já jsem na něj koukala v šoku. "Ano mám výčitky, kvůli tomu, co jsem provedl, ale to je asi tak všechno, nic z toho jsem nemohl předpokládat. Nechal jsem zabít svoji ženu a dítě, ale kdyby nelhala, nemuselo se nic z toho stát. Naše dítě by nemuselo umřít a trpět za hříchy druhých lidí, to je to co mě nejvíc bolí." Znovu se na mě otočil a pohlédl mi do očí. "Nedělej ze mě mrzáka, Roza."

Vydechl a v jeho hlase byla slyšet bolest, která mě ranila srdce. "Nedělej ze mě to, co nejsem.

Nepotřebuju, aby si na mě dohlížela, jediné co potřebuju je vyrovnat se z bolestí, jako vždycky, protože nic mi nepomůže, když se budu před bolestí a pravdou schovávat, pak to bude ještě horší." Pohlédl mě do očí a poklekl na jedno koleno.

"Co to děláš?" zalapala jsem po dechu.

"Přísahu." Chytl mojí ruku a znovu mi pohlédl do očí. "Má paní, slibuji vám svojí věrnost, ochranu…"

"Co to proboha děláš!" vykřikla jsem na něj, ale on svíral mojí ruku tak pevně, že jsem se mu nedokázala vytrhnout, ale nezdálo se, že ho moje slova nějak překvapila, nebo mu zabránila v tom, co se hodlá udělat.
"můj život. Dala jste mi dar života, možnost napravit své hříchy a já nyní odevzdávám svůj život do vašich rukou, má paní." Zvedl oči a zahleděl se do mých. Nevěděla, jsem co se to děje, ale jako by mezi námi něco proběhlo, jako energická vlna, která nás oba spojila neviditelným provazem.

"Dimitriji, proboha tohle nesmíš." Vydechla jsem, ale on chytl i druhou ruku a držel mě pevně na místě.
"Rose, zachránila si mi život a jediné, co mi na tomhle světě zbývá je tenhle slib. Dlužím ti svůj život a duši." Vydechl.

"To, ale neznamená, že mi slíbíš svojí poslušnost nebo svůj život. Nejsme ve středověku, zatraceně." Vykřikla jsem rozhořčeně. Co to sakra po mě chtěl.

"No pojem strážce se od středověku nezměnil. Jsme ochránci morojů a své životy za vás pokládáme stále, nic na tom není." Zavrčela jsem.

"Nikdy v životě jsem neměla strážce a taky jsem je nechtěla. Nepotřebuju je." Vydechla jsem a v mých očích se objevili slzy. "Ty si tohle nezasloužíš."

"Roza." zašeptal, vstal a otřel slzy z mých tváří. "Ať už je to tak nebo onak. Jsem Dhampýr, byl jsem narozen proto, abych chránil. Porušil jsem spousta slibu a jediná moje možnost, jak vykoupit svůj život a duši jsi ty. To ty si mi dala chuť dýchat znovu." Pohladil mě po tváři. "A já tě teď prosím, přijmi to." Zavřela jsem oči a zakroutila hlavou. "Prosím." Jeho prosba zněla tak strašně bolestně, až se mi sevřelo srdce v hrudi. Otevřela jsem oči a podívala se do jeho čokoládových očí. Co jsem vlastně mohla ztratit? Nic. Vlastně by se nic nezměnilo, kdyby byl můj strážce. Mohla bych mu pomáhat, i kdyby o to nestál. Je pravda, že nejspíš potřebuje nějakou akci a cítit se užitečný, tak jak jsem mu to mohla jen odpírat, bylo to jeho právo a já neměla sílu mu ho brát.


"Strážce Belikove." Vyslovila jsem pevným hlasem. "Přijímám váš slib, bude mi ctí, pokud budete mým strážcem." Vydechla jsem.

Dimitrij se usmál, sklonil hlavu v pokoře a pěsť si přiložil na srdce. "Děkuji, má paní." Zasmála jsem se. Tohle bylo stále víc a víc směšné.

"Ale uvědomuješ si, že to semnou nebude tak jednoduché, jak si myslíš, jsem totiž hrozná potížistka a jen tak někomu se nepodřídím." Vzdorovitě jsem zvedla bradu, ale Dimitrije to zjevně nevykolejilo a spíš se zdálo, že ho to velice pobavilo.

"Myslím, že jsem zažil už horší věci, než jednu problémovou morojku." Mrkl na mě a oba jsme se začali v tu samou chvíli smát. Do čeho jsem se to zase dostala, ale aspoň nebudu v tomhle dobrodružství, na které jsem se před rokem vydala sama.



Jenomže něco uvnitř mě, mi stále říkalo, že se brzy objeví něco, co se nikomu z nás nebude líbit.


tak co říkáte?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

| Spoutáni srdcem | 4. Kapitola | VYKOUPENÍ DUŠE II. |

Četl/a jsem ... 100% (18)

Komentáře

1 Ketty Ketty | Web | 2. února 2015 v 18:24 | Reagovat

Nádhera! Nemáš jednoho úžasného strážce i pro mě? :D PS: A kde je od minule ta pusa? Prosím o zjednání nápravy! ;-)

2 LussyNda LussyNda | Web | 2. února 2015 v 18:28 | Reagovat

[1]: a já jsem něco takového slíbila??? :-) nemyslím si :-)

3 Jackie Jackie | 2. února 2015 v 19:44 | Reagovat

[2]:  Síce si nič nesl'úbila, ale mi si ju aj tak nárokujeme :-D  Krásna kapča:-)

4 LussyNda LussyNda | Web | 2. února 2015 v 19:56 | Reagovat

[3]: no dobře můžu Vám říct, že polibek tam bude, ale neřeknu kdy :-) ale objeví se nebojte se, jen musíte být trpělivý :-)

5 Ketty Ketty | Web | 2. února 2015 v 21:14 | Reagovat

[4]: Trpělivost je to jediný, co nám schází :-P Takže sem s pusou v další kapče, jasný?! :-D

6 Natali Natali | 4. února 2015 v 7:16 | Reagovat

Pusina by byla fajn! =D Super kapitola..Už se nemůžu dočkat dalšího týdne! =))))

7 EL EL | 4. února 2015 v 18:04 | Reagovat

perfektní kapitolka... už se nemůžu dočkat další...:-)

8 tessinka tessinka | 6. února 2015 v 20:19 | Reagovat

boží kapitolka. Ta pusa by tam fakt sedla, ale tak nic. Moc se mi tahle povídka líbí, ale začala jsem ji číst až ted, tak uvidíme :-D  :-D  :-D  :-D

9 Romitri Romitri | 30. dubna 2015 v 6:45 | Reagovat

By se tam hodilo kdyby jak poklekl ji pozadal o ruku :-D  :-D

10 Lucian Lucian | 7. října 2016 v 2:14 | Reagovat

boží

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama