Spoutáni srdcem | 11. Kapitola: Krvavý měsíc | VYKOUPENÍ DUŠE II.

13. dubna 2015 v 9:49 | LussyNda |  VD II. - Spoutáni srdcem
KAPITOLA: 11. Krvavý měsíc DÍL: II. SERIE: VD II. Spoutáni Srdcem AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy, Romantica


Hudba se linula místností a já jsem se nechávala unášet jejími tóny. Už to bylo několik hodin, co jsem od Dimitrije utekla a musela jsem říct, že jsem si svojí nabytou svobodu plně užívala. Milovala jsem to. Bylo to daleko lepší než kdekoliv jinde.


Byla jsem v tak příjemném alkoholovém opojení, že jsem vlastně nevnímala ani co se to kolem mě vlastně dělo. Tančila jsem na parketu do rytmu tonů a pomalu se unášela do tajemství zapomnění, až do doby, když se na mých bocích objevili něčí silné paže a přitiskli své tělo proti jeho.


Cítila jsem pevné svaly toho dotyčného, začali jsme společně tančit a já jsem měla pocit, že jsem v nebi. Milovala jsem to. Milovala jsem tenhle život a nechtěla jsem o něj jen tak přijít.

Teplé ruce dotyčného muž mi začali přejíždět po odhalené kůži mezi džínami a topem a zanechávali za sebou teplo, které se mi začínalo linout po celém těle. Bylo to nebe a já jsem si najednou uvědomila, že jsem v abstinenci už moc dlouho. Otočila jsem se k němu tváří v tvář a pohlédla do jeho modrých očí, v kterých zářil chtíč. Pokračovali jsme dál v tanci, až do doby, kdy přitiskl své rty na ty mé.

Zasténala jsem a přitiskla ho k sobě. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, protože napůl jsem byla opilá. Nebo pořádně opila? To jsem sama vlastně ani nevnímala. Byla jsem prostě v rauši a najednou jsem byla přitisknutá proti chladné, kamenné, pouliční zdi. Líbal mě na rty na krk a já už jsem to tentokrát nevydržela, obrátila jsem ho tak, že byl on u zdi, vlastně ani nevím, jak se mi to povedlo, ale stalo se to. Začala jsem ho opět líbat, jazykem jsem sjela k jeho krku, když v tom se něco stalo.

Svůj jazyk jsem měla na jeho krční tepně, která tepala životadárnou tekutinou a já najednou byla jako v transu. Zvedla jsem oči a pohlédla mu do očí. Díval se na mě až fascinovaně, stejně jako já na jeho tepnu. Znovu jsem ho políbila a znova mu sjela jazykem po krku a nepatrně ho kousla, což byla chyba, protože jsem cítila, jak bolest, která pulzovala v mých tesácích a zároveň bolest, která mi projížděla hlavou.

Najednou jsem si uvědomila, jak dlouho jsem nepila a už to nešlo zastavit. Své tesáky jsem zaryla do mužova krku. Ten zaúpěl, ale po nějaké době se poddal slastnému pokušení a dokonce si mě k sobě začal přitahovat víc. Sála jsem jeho krev, jako bych několik let nepila a bylo mi to všechno jedno, najednou jsem zase žila a bylo to jedno kvůli komu. Muž zasténal a jedním pohybem mi roztrhl tričko, ale mě to bylo naprosto jedno. Jako by mě poháněla nějaká divná síla a najednou mě jeho ruka silně stiskla a mě došlo, že se začal bránit.

Proč se sakra bránil, nelíbilo se mu to? Ale mě ano. Sála jsem víc. Potřebovala jsem víc.

Ano tak je to správné a přidáš se k nám." Ozval se něčí divný hlas v mé hlavě. Odpoutala jsem se od jeho krku a muž se vysílený svezl po zdi na zem. Zvedl ke mně své zmatené, vyděšené, modré oči.


"Co si zatraceně zač." vykřikl. Žil a to bylo hlavní. Klekla jsem si k němu a pohlédla mu do zpříma do očí.

"Nikdy si mě neviděl. Nebudeš si už nic pamatovat z toho, co se stalo, prostě si přebral a šel domů, rozumíš?" ptala jsem se ho a on jen přikývl. Položila jsem ruku na kousnutí, které jsem po sobě zanechala, začala se soustředit a po několika vteřinách se rána po kousnutí zacelila a muž odklopýtal zpět do baru, ale já jsem se cítila hrozně unaveně.


Byla jsem najednou opět střízlivá a všechno se semnou točilo. Vždyť jsem ho mohla zabít!!! Mohla jsem se navždy přiřadit k nočním stvůrám, vždyť já… Slzy mi začali téct po tvářích a začali se mísit s krví na mých rtech. Přitáhla jsem si svojí bundu přes tělo. Nedokázala jsem ani popsat, co všechno jsem cítila, ale jedno vím. Byla jsem sama sebou tak znechucená.

Jak já mohla vyčítat Dimitrijovi, co udělal? Vždyť to já jsem zrůda, která málem zabila nevinného člověka, zasloužila bych si pořádný trest.


Najednou jsem měla pocit, jako bych nemohla dýchat a začala jsem se dusit. Zády jsem sjela po kamenné zdi a sedla si na zem. Prostor kolem mě se točila a zúžoval. Připadala jsem si, jako bych byla uvězněná v kryptě a nemohla nic vůbec nic.

Z posledních sil jsem se vyškrábala na nohy, ale udržet se na nich byl větší problém. Pokusila jsem se udělat několik kroků, ale jakmile jsem se pohnula, tak jsem začala padat a kdybych se nepřidržela zdi, tak bych upadla. S podporou kamene jsem konečně dokázala udělat několik kroků, ale po chvíli jsem se musela opět zastavit, abych zjistila správný směr.


Nevěděla jsem, jak se dostat pryč, ani která cesta vede ven. Jediné co jsem věděla, bylo, že jsem vstupovala stále více a více do tmy, která nevěstila nikdy nic dobrého, ale co jsem mohla dělat. Nic. Musela jsem se z tohoto prokletého místa dostat.


K čemu mi byli všechny vymoženosti této doby, když jsem se ocitla v tmavé ulici bez jediné ochrany. Kdybych nebyla tak hloupá a přijala Dimitriovu pomoct, tak nic z toho by se nestalo, ale já musím vždycky všechno dělat naopak.


Udělala jsem několik dalších kroků, když jsem za sebou slyšela klapot bot. Otočila jsem se a zdálky se ke mně blížila postava.

"Ale, ale dlouho jsme se neviděli." Hlas, ale nepřišel z té osoby, ale z druhé osoby, která stála přede mnou. Zalapala jsem po dechu a střetla se s pohledem jednoho ze strigojů, kteří mě napadli, když byl Dimitrij stále strigojem a tohle byl hlavní zvěd jejich pána. Strigoje, který Dimitrije změnil v jednoho z nich. "Myslel jsem, že naše kráska už je dávno mrtvá nebo v tvém případě přeměněná, ale jak se zdá tak Belikov je mnohem větší blázen než jsem si původně myslel. Nechat žít morojské příživníky." Zasmál se a v jeho rudých očích bylo vidět pobavení.

"Kdepak máš svého ochránce hm?" znovu se zasmál a udělal ke mně několik kroků.

Ustoupila jsem dozadu, ale toho zdá se velice pobavilo.


"Copak?" Jeho úsměv se mnohem víc rozšířil. "Bojíš se mi malička." Udělala jsem několik kroků dozadu, ale najednou mě chytli chladné silné ruce. Nehty té osoby se mi zaryli do kůže a já vyjekla. Ve stejném okamžiku jsem cítila dech strigoje přede mnou.


"Hm." zavrčel mi do ucha a olízl mi tvář, až jsem se zachvěla. "Voníš a chutnáš po krvi." zasmál se a jeho dech mě lechtal po krku. "Tak opojně." Sehnul rty k mému krku a chystal se mě kousnout, ale v tu samou chvíli se ve mně zvedla vlna tajemné moci a odmrštila oba strigoje pryč. Na nic jsem nečekala a začala jsem utíkat pryč.


Musela jsem se odtud dostat co nejrychleji, protože jsem věděla moc dobře, že jsou oba živý a budou mě pronásledovat, bylo to jejich zvykem.
"Zatracená děvko!!!" slyšela jsem jedno křičet, pootočila jsem hlavu a pokračoval běžet dál, ale po několika dalších krocích mě opět chytli pevné páže. "Mě jen tak neutečeš!! Tentokrát už ne!!!" jeho nehty se mi zaryli do rukou a jeho zuby se potopili do mého krku. Vykřikla jsem bolestí a začala bušit do jeho beder, ale on byl daleko silnější, otočil mě a přitiskl mé tělo na kamennou zeď. Sál mojí krev a pevně mě svíral.
Najednou jsem měla pocit, jako bych padala do temné zbloudilé tmy a nemohla jsem s tím nic dělat. Vůbec nic.


Všechno se začalo ztrácet a já jsem postupně přicházela o svojí duši i moc a v tu chvíli mi to bylo jedno. Chtěla jsem už jen usnout a padnout do temnoty zapomnění. Mohla jsem získat klid a mír. Nemusela jsem se už dát žít tenhle život, který byl jen a jen přítěží.

Odplouvala jsem do říše zapomnění, když najednou veškerá tíha, která mi brala poslední zbytky života, byla pryč a já jsem se ocitla na chladném a špinavém kameni.



Moje mysl mě unášela pryč, ale jako bych z dálky slyšela jen hlas boje a to poslední, co jsme zahlédla, byli oříškové oči, které se na mě dívali s bolestí a strachem. S posledních sil jsem se usmála, než mě pohltila temnota a já opět upadla do černočerné temnoty.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Spoutáni srdcem | 11. Kapitola: Krvavý měsíc | VYKOUPENÍ DUŠE II.

ANO, četla jsem ... 100% (19)

Komentáře

1 petra petra | 13. dubna 2015 v 20:33 | Reagovat

Kapitola výborná! Ale ten koniec, však je to na infarkt, keby niečo máš ma na svedomí! O_O

2 Ketty Ketty | Web | 15. dubna 2015 v 21:17 | Reagovat

Ženská, ty máš jediné štěstí, že se tam v poslední chvíli objevil Dimka a zachrání ji! Prostě musí! Jinak si mě nepřej! Rozumíš?! :D

3 Natali Natali | 21. dubna 2015 v 19:03 | Reagovat

Tak nějak opožděně komentuji, ale lepší než nic.. :DDD Wow! Ta kapitola je naprosto bombová a oh bože.. Ten konec! :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama