Spoutání srdcem | 14. Kapitola: Pomoz Mi | VYKOUPENÍ DUŠE II.

11. května 2015 v 22:02 | LussyNda |  VD II. - Spoutáni srdcem
14. Kapitola: Pomoz Mi DÍL: II. SERIE: VD II. Spoutáni Srdcem AUTOR: LussyNda ŽÁNR: Fantasy, Romantica

Já vím, já vím už je večer, ale bohužel jsem se k tomu dříve nedostala, ale přísahám, že se to zlepší :-) tak nebudu dále zdržovat a přeju krásné čtení :-)




DIMITRI POV:


Díval jsem se jí do očí a měl jsem pocit, jako bych se koupal v lahodné čokoládě. Teplo, které se šířilo přes mé prsty, které jí hladily po tváři. Nevěděl jsem, co mám dělat. Síla citu, který jsem pro ni cítil, rostl každým dnem více a více a já jsem pomalu přestával dávat pozor. Slíbil jsem si, že tentokrát už se to nestane, ale to co jsem k Rose cítil, bylo mnohem jiné, než to co jsem cítil k Rozaline. Někdo by si myslel, že melu nesmysli, ale je to tak.


To, co jsem cítil k Rozaline se nedalo srovnávat s tím, co cítím teď k Rose. Občas mi přijde, jako bych jí viděl přímo do duše. Jako bychom k sobě patřili odjakživa.


Pamatuji si, co kdysi říkala Babushka Jeva, že každý člověk má na světě někoho, kdo k němu patří. Někoho, kdo je mu souzený. Někdy se, ale ty dvě duše narodí v jiný okamžik a v jiné době a tak se nikdy nenajdou. Jako kluk jsem se jí smál. Věřil jsem jí vlastně ve všem, ve všem kromě tohoto. Byl to pro mě nesmysl, zvlášť když jsem se zamiloval do Rozaline. Byla dokonalá a to možná až moc. Tenkrát jsem to neviděl, protože mě okouzlila, ale nikdo nikdy nebyl tak dokonalý.


Všichni máme své chyby, ale to nás dělá živými tvory. Rozalina byla jiná, zvláštní a já dodnes nepřišel proč, ale zjevně to bylo tou její mocí, z čehož sem měl největší strach. Rose mohla být stejná jako ona. Pokud začne používat tu moc může se změnit a to jsem rozhodně nechtěl. Nechtěl jsem další Rozaline.


Musel jsem vymyslet něco, co by Rose přinutilo se na svojí magii vykašlat a žít klidný život, ale nevěděl jsem, co a navíc mé svědomí mě nabádalo, abych byl klidný, že v Rose je daleko víc než bylo v Rozaline. Byla jiná, to jsem poznal už jako strigoj. Nemohla se jí rovnat, ale přesto mi strach nedal spát.


Dala mi to, o čem jsem si už myslel, že nebylo možné. Mojí duši a já jsem jí chtěl všechno oplatit a uchránit jí před bolestí. To bylo to, co jsem si přece vzal. Musel jsem ji chránit.


Jenomže když jsem teď před ní stál a díval se jí do očí, přišla mi nějaká jiná, byla od začátku krásná, ale něco v jejích očích mi řeklo, že není zcela v pořádku. Jako by mě ty oči k sobě vábili a prosili o nevyslovenou pomoc a já jsem stále nemohl rozpoznat, co se děje.


"Abych nezapomněl." Přerušil jsem s ní oční kontakt. Nemohl jsem se jí pořád dívat do očí, i když jsem tolik chtěl, ale prostě nemohl.

Potřeboval jsem mít střízlivou mysl. Zvlášť teď, když se s ní něco děje. Opět jsem se sklonil a vzal do ruky hrnek s čajem. "Udělal jsem ti takové zvláštní bylinky. Jsou proti nevolnosti a na bolest hlavy." Usmál jsem se a nastavil k ní hrnek, ale ona jen zakroutila hlavou.
"Mě, ale není špatně, jen mi trochu bolí hlava. Možná kdyby si měl nějaký prášek?" zeptala se.

"Tak to ne. Bylinky jsou daleko zdravější než do sebe ládovat tu dnešní chemii. Uvidíš, bude ti po něm lépe a je i na posílení imunity, hm."

Usmál jsem se a podal k ní hrnek. Dívala se mi do očí a pak na hrnek a najednou se v jejích očích objevilo něco, co jsem nedokázal identifikovat.

"Já ho nechci!!!" vykřikla a vyrazila mi hrnek z ruky. Hrnek dopadl na podlahu, rozbil se a čaj byl rozlitý po podlaze. Díval jsem se na ni v šoku, takový výbuch jsem ještě nikdy neviděl, ale jak to najednou přišlo tak to bylo i pryč. Rose vyskočila ze sedadla v šoku.

"Panebože promiň, já se omlouvám, já… já." začala z ničeho nic koktat a chtěla se sklonit pro střepy.

"Ne nech to, já to udělám." Zarazil jsem ji, a když jsem jí šáhl na ruku, cítil jsem, jak se chvěje. "Všechno je v pořádku. Nemusíš to pít, když nechceš dobře?" Zeptal jsem se a ona přikývla. Sehnul jsem se a začal sbírat střepy. "Jestli chceš prášek na bolest hlavy, tak ti nějaký seženu, neboj se, au." Střep z hrnku mi sjel po kůži a nechal za sebou pramínek krve.

"Co se d…" zarazila se a podívala se na mojí ruku, která sice nekrvácela, ale na prstě bylo pár kapiček krve. "Proboha." Zajíkla se.
"To nic není. Jen jsem nedával pozor, měl jsem už i horší zranění." Zasmál jsem se, ale v zápětí jsem přestal, protože se začala nervózně ošívat, zbledla ještě mnohem víc než normálně a měl jsem pocit, že na čele pot. Potila se? Jenomže proč. "Rose? Děje se něco?" zamračil jsem se.

"C-co?" zakoktala se a dívala se mimo mě. "Ne… ne nic se neděje. Všechno je v pořádku." Začala najednou chodit sem tam a něco si polohlasně mumlala. Přišlo mi, jako by s někým mluvila.


"Rose?" zvedl jsem se, ale ona, jako by byla v transu a neslyšela mě. "Roza." Vzal jsem jí za ramena a otočil jí k sobě. "Co se děje?" její oči se rozšířily a pohlédla na mojí ruku, kde jsem před chvíli měl kapky krve.

"Prosím, pusť mě." Snažila se ode mě dostat, ale já jsem jí pevně svíral a tak proti mně začala bojovat. "Pusť. Nech mě být." Začala mi mlátit do hrudi pěstmi, ale na to aby mi skutečně ublížila, by musela mít daleko větší sílu.


"Rose, řekni mi co se děje" vydechl jsem jí a snažil se jí zastavit v pohybu, ale nic nezabíralo, bojovala dál, jako smyslů zbavená.
"Prosím, ubližuješ mi." Kroutila se a po tvářích jí tekli slzy.

"Rose!!" vykřikl jsem, přirazil jí ke stěně a zastavil jí tak v pohybu. "Roza no tak." Podívala se na mě a pak propukla v pláč. "Roza? Roza no tak, to bude v pořádku, jen mi řekni, co se děje. Můžu ti pomoct, víš, že mi můžeš věřit." Díval jsem se jí do očí a ona do mích. Přestala se snažit bojovat a já ji pustil, ale byl sem připravený jí zase omezit v pohybu, bůh ví, co by si byla schopná udělat, ale to co se stalo, mě překvapilo mnohem víc. Najednou se jí podlomili nohy a koleny přistála na zemi. "Roza?" vydechl jsem a klekl si k ní, vzal její obličej do dlaní a díval se jí do očí. "Řekni mi to, prosím."


"Bolí to." vydechla roztřeseným hlasem a já na prstech cítil její slzy.


"Co bolí?" Ptal jsem se. Bolelo mě, jí takhle vidět. Měl jsem jí chránit a zdá se, že jsem selhal.


"Všechno, ty hlasy, ona všechno je to ve mně a všechno mě to nutí dělat hrozné, příšerné věci, to co se stalo tu noc, jen potvrdilo, co říkala. Jsem zrůda, netvor." Vydechla. Znovu jsem vzal její obličej do dlaní a podíval se jí do očí.

"To není pravda. O čem to mluvíš, kdo je ona?" její oči zalité slzami mě prosili, abych jí věřil a pomohl a já jsem se rozhodl udělat to, o co mě požádala.

"Ona. Rozaline." Díval jsem se na ni v šoku. Rozaline? Jako moje mrtvá žena Rozaline.

"Rose… to není možné. Rozaline je mrtvá." Vydechl jsem. Na jejím obličeji se mihl ublížený pohled, takže jsem hned svých slov litoval.


"Já vím, ale ona je tu." Ukázala na čelo. "V mé hlavě. Ukazuje mi věci. Věci z vaší minulosti, žene mě někam, odkud není návratu. Řekla, že je mojí temnotou a že budu brzy litovat, toho co jsem pro tebe udělala, že přijde den, kdy budu litovat." Polkl jsem.

"Roza." Podíval jsem se jí do očí. "To není pravda. Nebudeš ničeho litovat. Ty si silná, děláš všechno z vlastní vůle, nikdo ti nevnutí svůj názor a už vůbec nejsi zrůda." Uchechtla se a začala kroutit zběsile hlavou.

"Ale jsem. Tam… ve městě v té uličce." Přerušil jsem ji.

"Tam byli strigoje, ty si za to nemohla, není tvoje vina, že tě napadli." Pohladil jsem ji po tváři.

"O to nejde. Já…" polkla a pohlédla mi do očí. "Udělala jsem hroznou věc, já." znovu polkla. "Neuvědomila jsem si, jak to bylo dlouho, kdy jsem naposledy…" odmlčela se a podívala se na zem.

"hm? Co si naposledy?" ptal jsem se, ale ona jen kroutila hlavou a mlčela. "Roza? Mě můžeš říct všechno." Zvedl jsem její bradu a díval se jí znovu do očí. "A teď mi to řekni."


Znovu polkla. "Já totiž ten večer. Měla jsem v sobě hodně alkoholu a všechno se to tak mísilo dohromady a on byl tak lákavý. Nemohla jsem odolat…" podívala se mi upřeně do očí. "Pila jsem z toho muže." Z očí jí skanuli slzy. "Já jsem ho málem zabila." Znovu začala vzlykat a mě najednou došlo, co mi celou dobu unikalo.


Celou dobu jsem si myslel, že ta její slabost je kvůli tomu, co se stalo, kvůli jejímu bezvědomí, ale všechno to bylo naprosto jinak.
"Roza." Vzal jsem znovu její obličej do dlaní a utřel slzy. "Proč si mi to neřekla?"


"Já. Já měla strach. To co se ti stalo, pro tebe bylo těžké a já jsem ti nechtěla připomínat tvojí minulost." Povzdechl jsem si, své rty přitiskl na její čelo a přitáhl si jí do náručí. Její tělo proti mému cítilo úžasně a já jsem v tu chvíli věděl, co musím dělat. Oba jsme to potřebovali. "Neboj se." Zvedl jsem jí do náruče a posadil se s ní na gauč. "Já se o tebe postarám." Políbil jsem jí znovu na čelo. Trochu jsem jí posunul a nechal její nohy přehozené přes moje, vlastně byla tak, že když sklonila hlavu, byla v přímém kontaktu s mým odhaleným krkem a krční tepnou. Naklonil jsem se k ní a kůži na krku jsem se dotkl jejích rtů. Musela poznat, co chci. Celé její tělo se napjalo a já cítil, jak se třásla. Protestovala, ale já jsem jí znemožnil jakýkoliv pohyb.


"Ne prosím." Vydechla a otočila hlavu na druhou stranu. Snažil jsem se jí dostat do stejné polohy, ale ona mi to už nedovolila a tak mi nezbylo než postupovat po zlém. Sáhl jsem po nožíku, který byl položený vedle misí s ovocem, a jeho ostřím jsem si přejel po zápěstí. "Ne." Vydechla a chtěla mi opět utéct, ale já jí zadržel.


"Potřebuješ to." Vydechl jsem a podíval se jí do očí.

"Takhle ne." Vydechla a snažila se odtrhnout pohled od mého zápěstí. Povzdechl jsem si a zdravou rukou jsem jí přejel po tváři.


"Přísahám, že to příště zařídím jinak. Seženu jinou, ale teď není jiná možnost. Musíš nabrat sílu. Tak prosím." Přitáhl jsem si jí k sobě na klín.

"Tak buď hodná holčička a pij." Položil jsem své zápěstí k jejím ústům, nejdřív protestovala, ale jen do chvíle než se má krev dotkla jejích rtů.

Nasála vzduch a pak jsem cítil, jak její zuby protrhli kůži. Bylo to úplně jiné. Bylo to, jako bych jí dával život, jako bych jí oplácel její dar.

Něco mezi námi se v tuto chvíli změnilo, bylo to jako bychom už nebyli každý sám za sebe, jako bychom byli jeden celek a jedna duše. A já věděl, že je to správné. Muselo být.
Tak co říkáte??? Dobré nebo špatné???
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Spoutání srdcem | 14. Kapitola: Pomoz Mi | VYKOUPENÍ DUŠE II.

ANO, četl/a jsem 100% (24)

Komentáře

1 SuperCrazy7 SuperCrazy7 | 12. května 2015 v 10:16 | Reagovat

wauuu, moc dobrééé :-) Doufám, že už si brzo uvědomí, že se milují :-)

2 Jackie Jackie | 12. května 2015 v 11:10 | Reagovat

Nádherne zakončené. A v ďalšej kapitolke, by ich mohla nájsť Tatiana alebo Abe :-)

3 petra petra | 12. května 2015 v 18:28 | Reagovat

Pekné, dúfam, že takých romantickejších kapitol bude viac! :-)

4 Ketty Ketty | Web | 12. května 2015 v 21:01 | Reagovat

Konečně mu to s tou krví došlo!!! Třikrát hurá! Úžasné! Romantiky se nikdy nenabažím! Děkuju, že píšeš! ;-)

5 Natali Natali | 14. května 2015 v 19:12 | Reagovat

Těším se, až ji někdo najde! :D To bude vzrůšo.. xDDD Tahle kapča je super.. Konečně se napila a Awww... No prostě super.
Už se nemůžu dočkat další kapitoly :D

6 Prue Prue | 15. května 2015 v 9:40 | Reagovat

Nádhera :) To jak ji donutil pít, jako už jsem si myslela, že na to nikdy nepříjde a taky jsem se bála, že mu neřekne o Rozaline, ale překvapila mě O_O Těším se kam se děj teď bude ubírat a co řekne Abe na to, že by jeho dcera měla být u Strigoje :-D

7 Kikča Kikča | E-mail | Web | 19. května 2015 v 18:11 | Reagovat

Já tvoje povídky prostě žeru :3
Opět skvěle napsané, nevím, co jiného ti k tomuhle napsat, čím dál více se zdokonaluješ v psaní.. :-)
Těším se na další kapitolu :-D tahle byla sakra napínavá!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama