Tajemství pravdy/The Secret Truth || Kapitola Devatenáctá || Snová realita

4. ledna 2016 v 9:00 | LussyNda |  The Secret Truth/Tajemství Pravdy
19. Kapitola: Snová realitaDÍL: I. SERIE: The Secret TruthAUTOR:LussyNdaŽÁNR:Fantasy, Romantica



Jasmine POV:



Jeho dech mi dýchal do zad, vítr a déšť mně bičovali do tváří, ale ani to mně neodradilo, potřebovala jsem zmizet. Potřebovala jsem utéct.

Musela jsem utéct. Krátce jsem se zastavila, abych popadla dech a zorientovala se. Všude byl klid, otáčela jsem se kolem dokonala a snažila jsem se najít správnou cestu, ale všude to vypadalo stejné, až na záři, která se rozzářila přímo přede mnou. Netušila jsem, co mám dělat nebo jestli mám běžet dál k té záři, co jsem mohla vědět, co se stane?


Za mnou opět začali šustit keře, ohlédla jsem se a setkala se s rudýma očima zvířete. Neměla jsem jinou možnost. Rozeběhla jsem se vstříc záři, která mně obklopila a pohltila. Nevím, co jsem čekala, ale rozhodně ne, že se ocitnu opět v chodbách temného paláce, ale tentokrát to tady vypadalo jinak.


Stěny byli sněhově bílé, do oken zářilo jasné slunce. Ozval se zvonivý smích. Otočila jsem se a naproti mně běžela žena v bleděmodrých šatech, jako nebe se zlatými vlasy a pronikavě modrýma očima.

Smála se, běžela a její nebeské šaty se jí vlnily kolem kotníků. "Nechytíš mně." Smála se a proběhla kolem mě. "To se ještě uvidí." Ozval se hlas. Otočila jsem se a málem mi spadla brada až na podlahu. Byl to krásný muž s dlouhými vlasy po ramena, které byli jako hrnek tmavé čokolády, byl vysoký, svalnatý. S ostře řezanými mužskými rysy. Vlastně jsem takového muže viděla poprvé.


Došla jsem až na konec chodby k zábradlí. Muž ženu předhonil, chytil ji do náruče a zatočil s ní ve vzduchu. Její zvonivý smích prozvonil celý sál. "Miluji tě Emilie."


A pak všechno zčernalo a mně připadalo, že se vznáším někde vysoko, ale i přesto jsem se cítila tak nějak divně. Všechno jsem si pamatovala, ale nějak jsem se nedokázala zaměřit a pochopit, co se ve skutečnosti stalo. Moje mysl si promítala scénu několikrát po sobě. Zdálo se mi, že běžím lesem a nemůžu najít cestu ven, a buď mně to zvíře dostihne a zabije anebo se zřítím dolů ze srázu.

"Jak dlouho bude ještě trvat, než se probere?" hlas dolehl ke mně z dálky.


"Její tělo se zotavuje z útoku, pane. Nic se nesmí uspěchat, až bude připravená tak se probere." Odpověděl jiný hlas. Bylo by možné, abych ten útok přežila? Vždyť mi přišlo, že letím, než jsem upadla do temnoty.

"Je mi to líto, pane." Ozval se hlas Catie. "Byla to moje vina, neudržela jsem pusu zavřenou, je mi jasné, že mně budete chtít potrestat a já přijmu každý trest, který mi vy nebo náš pán nakážete." Dech se mi skoro až zadrhl v hrdle.

"To nebyla vaše vina. Stalo by se to stejně, možná by to trvalo o pár týdnu déle, ale nakonec se by to dopadlo úplně stejně." Odpověděl Nicholas, ale pak jsem slyšela vzdalující se kroky. "Bude to zase dobře, pojďte necháme jí spát ještě se musíme podívat na vládce." Kroky se začali vzdalovat a pak se ozvalo zavírání dveří. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Ležela jsem v posteli ve své komnatě, kterou mi přidělily.


Pomalu jsem se posadila, ale hlava se mi začala točit a viděla jsem před očima bílé šmouhy. Položila jsem si tedy dlaň na oči a poté jí znovu sundala, ale bílý stín přetrvával dál. Jenomže to co jsem viděla nevypadalo, jako něco přirozeného, jako když občas vidíte bílo před očima, ne tohle, bylo něco jako světýlko okolo kterého byla průsvitná bílá mlha.


Odkryla jsem pokrývku, kterou jsem byla přikrytá a pomalu se postavila. Světélko se dalo do pohybu a vyklouzlo zavřenými dveřmi ven.

Popadla jsem župan, který ležel přes čelo postele, a oblékla si ho. Vešla jsem na chodbu, kde nebylo ani živáčka. Nejspíš bych tedy neměla teď ani vycházet, ale zvědavost mi nedovolila, abych to nechala jen tak utéct, samozřejmě mi taky v hlavě zněl můj obranný hlas, abych už dál nepokoušela svoje štěstí, abych se skryla a možná i utekla pryč, ale moje zvědavost převážila.


A tak jsem se nyní opět ocitla před dveřmi do zničené zimní zahrady. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Světlo mně vedlo opět k tajným dveřím, kde přebývalo zvíře. Zatajila jsem dech, ale šla nahoru. Bylo ode mně hloupé pokoušet osud, přece jen mě to chtělo zabít, tak proč mám takový zatraceně nutkavý pocit, něco udělat anebo zjistit, co se sním, stalo.


Světlo zmizelo opět za dveřmi, před kterými jsem teď stála. Znovu se zhluboka nadechla, natáhla ruku ke klice a sevřela v ní chladný kov.

Stiskla jí a dveře se skřípotem otevřeli. Vešla jsem do spoře osvětlené místnosti. Po místnosti hořeli svíce. Rozhlédla jsem se a spatřila zářivé světlo, které mně dovedlo až sem u nějakého obrazu zakrytého hedvábným plátnem. Došla jsem až k obrazu a odhalila plátno. Udělala jsem krok zpátky a zalapala po dechu. Na obraze byla žena z mého snu a ten muž, který byl na obraze vedle ní, jeho tvář byla, ale protrhnutá.

Vypadalo, to jako by ho roztrhla kočka, anebo něco většího.

Zvíře.


Ozvalo se zasténání a šramot. Otočila jsem se a spatřila postel, na které ležel muž. A nad jeho tělem lítalo bílé světlo, záře, která ho osvětlovala.

Šla jsem k posteli, a když jsem byla těsně u ní, světlo zmizelo neznámo kam. Vystoupila jsem na stupínek, muž přede mnou spal. Posadila jsem se na postel, a odhrnula vlasy, které mu zakrývali tvář. Muž z mého snu s ženou na portrétu. Půlku jeho tváře zakrývala maska, neklidně otáčel hlavou na posteli, po tvářích mu tekl pot a neustále mumlal něco polohlasně.


Nedokázala jsem si představit, že tenhle muž přede mnou je opravdu, to zvíře, které mně honilo přes celé bludiště. Byl to muž. Teď a nevypadal vůbec nebezpečně. Byl krásný, i když jsem viděla jen půlku jeho tváře.


"Co k čertu tady děláš!!" rozezněl se rozzlobený hlas po celé místnosti, stáhla jsem ruku z jeho tváře a otočila jsem se ke dveřím, ve kterých stál rozzlobený Nicholas. Měl založené ruce na hrudi a na tváři mněl zamračený výraz.


A mně v tuhle chvíli napadlo, jaké tajemství skrývá on.



Možná stejné, jako jeho pán anebo mnohem horší.



Pokračování příště ...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Tajemství pravdy/The Secret Truth || Kapitola Devatenáctá || Snová realita

ANO, četl/a jsem 100% (6)

Komentáře

1 petra petra | 4. ledna 2016 v 15:38 | Reagovat

OOOOOh a je to tu zas a znova, len dúfam, že to čakanie bude stáť za to, lebo to ako to napínaš je niekedy fakt na nevydržanie... Ale inak vynikajúci diel! :)

2 Natali Natali | 4. ledna 2016 v 16:07 | Reagovat

Ta její proklatá zvědavost ji vážně jednou zabije :D Jsem zvědavá, jak se to vyvine, rozhodně jsem si tuto povídku zamilovala. Nechtěla bys ji nechat vydat?

3 Leona91 Leona91 | 4. ledna 2016 v 17:52 | Reagovat

Já se snad další kapitoly nedočkám :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama